Courám se loukou, ušima plácám ve větru – tak šestnáct nebo sedmnáct let, víc mi není – šťourám se stéblem v zubech a občas jdu pár kroků pozadu, jen tak pro radost.

Zmizely všechny významy a souvislosti, všechno je tak samozřejmé a dokonalé – řeka, hradba obrovských buků a vůně suchého vzduchu. Mám trochu zpocená záda, vítr pokaždé zastudí pod košilí a já jen rozhodím ruce do stran a udělám zas několik kroků pozpátku. Vlasy mi pokaždé znovu vletí do očí.

Na chvíli už zase rozumím tomu, že je všechno prázdné. Už se nebojím, nemám strach z ničeho, nebojím se ani o tuhle chvíli – že zmizí, že na ni zapomenu nebo že se sem nikdy nevrátím. Nikdy se tu nestmívá, ani nevím, jak tu běží čas a možná už je to týden nebo dva, ale tady mě nikdy nenapadne nad tím přemýšlet.

Někde v téhle louce musí žít kočka a já tak toužím ji potkat...

linkuj.cz vybrali.sme.sk