Dash 8 Series 300, line Toronto – Sudbury. Terminal 1, Gate 62. Departure 19:45. Steward je plesaty, hovorny a trva na tom, ze s takovejma haksnama musim sedet v prvni rade, pekne si je natahnout a uzit si to, protoze tohle je Dash 8 Series 300 na lince Toronto – Sudbury a tady bude zkratka pohoda, je to vsem jasny? Pozadam o tomatovy dzus, z leve kapsy vytahnu pepr, z prave sul a proreknu se.

"Oh really?"

"Yeah, really. The other side of the ocean."

"Cool!"

Korpulentni zena cestuje za sestrou. Steward je plesaty, hovorny a delaval do divadla. Vypravime si o kouzlech a nestestich digitalniho veku a na znameni melancholie prisypavam pepr do rajcatove stavy.

"Za deset minut mate kreativni snidani, takze padej!" Jiri je dnes rano zly, a je to pomerne vtipne. Ovsem zdaleka ne tak vtipne, jak zamysli. V zahradce domku na pobrezi Atlantiku, Reykjavik na jedne strane, tlusty kocour na druhe. A Linnea, ovsem! Mezi syrem, marmeladou a spicim rackem se prokutali stadecko prima napadu, od ted se nam ma o cem zdat. V noci pred ranem vesel do domu druhy tlusty kocour, s panem domacim si plakali do oci a narikali nad ztracenymi varlaty. Slunko te noc opet nezaslo.

Let FI603 spolecnosti Icelandair ma ctyricet minut zpozdeni. Dama na Gate 26 se podivuje, ze vyrazim do Kanady bez viza. "No Visa?" Sebevedome zavrtim hlavou a na zbytek cesty znejistim. Ze bych neco prehledl? Ze bych si (jiz tradicne) zadelal na kvalitni dobrodruzstvi? Na palube se podava obed, japonsti duchodci opatrne stouchaji do malickeho Gordon Bleu a islandsti starci se couraji na zachod. V prilozene brozure nachazim navod na cviceni v sede, prekonavam tedy krece a kroutim sebou dle barevnych obrazku. Islandsti starci se domnivaji, ze budu zvracet a s odporem se odvraceji na druhou stranu, kde je japonska duchodkyne poleva bilym vinem. Bon voyage.

Vlece me dav valici se ven z Boeingu 757-300, ctihodni kmeti supi a predbihaji se. Pasova kontrola probiha bez problemu, cosi mi spadne ze srdce a s sirokym usmevem pochoduji k vychodu, kde na me prstem ukaze obri cernoch:

"No! You go there!"

Po kratke prestrelce ustupuji do Immigration Office, kde policejni dustojnici s vaznymi tvaremi vysvetluji mexicanum, ze nemaji v Kanade co pohledavat, zatimco ti strachy curaji do gati, a tak si stojime v rade, predstirame optimisticke vyrazy a z nohavice nam kapou chcanky. Dama v elegantnim kostymku smejci mopem mezi preslapujicimi chodidly a pronasleduje plcha. Ten nervozne vrci a pote imigruje. Prichazim na radu, Cerneho Petra si vytahuje pohledna dustojnice s prisnyma ocima. Neduverive si zmeri 196 centimetru problemu a vzdychne. Povim ji celou svou story. Nemam pracovni povoleni (no tak, vzdyt ono prijde postou!). Nemam kontrakt (jsem ho asi nechal na islandu ci co...). Nemam e-ticket do Sudbury (no, ja to mam nekde v mailu, vite). V pasu jediny razitko – v azbuce, z Belehradu. Jedu ucit indiany kmene Ojibway svitit divadlo (oni chteli nejako exotiku, tak me vybrali, no).

"Are you trying to make my life even harder?"

Proberu se celou skalou okouzlujicich omluvnych usmevu, ten posledni pripomina mrtveho krokodyla a kupodivu zabira. Moje story je evidentne prilis blba na to, abych si ji vymyslel. Dostavam pracovni povoleni, razitko do pasu, jsem volnej, sklebim se a imigruji za plchem, ktery vztekle poskakuje pred letadlem do Sudbury a lovi komary. Dash 8 Series 300, steward je plesaty a hovorny.

linkuj.cz vybrali.sme.sk