Letadlo z Ísafjörðuru melo odletat v pul osme rano. Ve fjordu sedi husta mlha, kazdou pulhodinu posouvaji odlet – o pulhodinu. Vcera jsme dostali cenu za nejlepsi predstaveni, zitra mame hrat v Reykjaviku. Dorazime-li.

Nedele nade vse slunecna. Cela festivalova spolecnost cestuje kamsi na konec poloostrova. Tam, v jedne boude z vlniteho plechu, bude velke zakonceni, hnusna polevka a slavnostnostni potaceni s lahvacem v ruce. Jiri s papouskem jsou okate asocialni, mluvi sproste na male deti a po chvili odchazeji po polni ceste. Stopovat do Ísafjörðuru. Malicka Islandata pripominaji zkoksovane elfy, sbiraji prazdne lahvace a stavi z nich dlouhou radu pres cele podium. Kdyz dosahnou druheho konce mistnosti, vpotaci se mi do cesty strejda viking s kusem velrybiho zebra na cele a vede dojemny monolog o radosti ze zivota. Opacim mu stejne tesknym tematem a jdu si pro svoji plysovou mys. Bulhari dopijeji svou lahev rakije a ovce se sikuji do bojovych formaci. Od more se priplazi mlha, psi se poperou a huby maji plne chlupu.

Sobota jakozto "Den na Islandu." Brzy po obede tipne Rebeka svou dnesni dvacatou cigaretu, odplivne si a nalozi do sve limuziny ctyri pary detskych oci. Jedeme na vylet s tou nejhodnejsi pani ucitelkou, hura! Kdyz poprve zastavi kdesi v prusmyku u malickeho ledovce, vsichni se rozprchneme do stran a klopytame po kamenech. V detske vire, ze kdo dal dobehne, uvidi lisku. Vylovim z batohu igelitku, naplnim rucnikem, a s vaznym usmevem nejstarsiho kluka z vesnice sjedu po prdeli az k silnici. O prvni atrakci je postarano, vsichni vyklepavame snih ze spodniho pradla. Aron cicha ke kvetinam, sport ho pohorsuje.

Rebeka sjizdi celou diskografii Sigur Rós, preklada pro me texty a venku se oteviraji a zaviraji fjordy, bajecne prokresleny nizkym slunkem, no nadhera, ze bych z toho sral. Aktualizuju hitparadu nejkrasnejsich dnu v zivote a v dalsim udoli se vyloupne obri vodopad. Achich achich ouvej. Hopsame po kamenech, za mnou hejno hladovych much, lacnicich olizat mi ksicht. V sebeobrane strkam hlavu do vodopadu, voda je sladka a zanechava v cloveku iracionalni pocit zdravi. Skutalim se dolu k mori, damy se ovsem prave vydavaji na kopec. Dole u silnice zmatene popochazi starena se sitkou pres oblicej, ma zlovestny vyraz a lezou po ni mouchy. Jdu si postavit prehradu, je odliv a ricka se velmi nudne placa mezi chomaci ras. Prichazi Jiri a taze se, jestli chci pomoct. Prekonam detskou jesitnost a souhlasim. Vybudujeme komplikovanou soustavu kanalu, prehrad a jezu, papousek se belha kolem a chladi si vyvrtnuty kotnik v jezere tvaru psich kouli.

Nejlepsi je ovsem horka vana. O padesat, mozna sto kilometru dal velmi opatrne norime zadky do horkeho jezirka, velkeho prave tak pro tri lezici Cechy, jednu Finku a jednu prskajici Islandanku. Tri ovari se vrti a brunatni, Jirimu se zaparily bryle a je dezorientovan. Prichazi nekolik nemeckych turistu, chvili pozoruji expozici a pote odjizdeji. O par kroku dal je obri bazen s teplou vodou. Vzduch ma trinact stupnu, voda ctyricet. Vrhnout se po hlave do horke vody. Kdykoli, moji mili, kdykoli!

Rebeka slibuje pivo tomu, kdo prvni uvidi velrybu. Vsichni mame vyvracene hlavy, nakonec se kona jen tulen. Z dalky zvazuje, zdali s nami bude nejaka legrace. Jiri poskakuje na utesu a haleka: "Halo! Tady! Ja mam DAMU! Tady!" Tulen zavrti hlavou a zmizi. Jedem domu.

Okolo cesty spi cerne a bile ovce.

linkuj.cz vybrali.sme.sk