Soumrak zajíců.
Je kopec mluvící
v něm třináct nor
v nich žijou zajíci
všichni maj mor
Hrabali, vrtali
ti šmejdi v hlíně
ač kopec, jak mohl,
křičel: "Vy svině!"
V hlubinách pahorku
pod černou roklí
musel jsem osobně
zajíce proklít
Zajíci neslyší
láteřit kopce
proto jsou už všichni
fakticky v hrobce.
Šmejdi ušatý.
Jaro v ulici Jugoslávských partizánů
Všechny ty ledy
už odtáhly na Ústí
a tahle zvířátka
v zimě tu chcípla
zubatá teď už je
ven z pytle nepustí
Nepustí, Petře, nepustí.
Všechny ty ledy
odtáhly z Dejvic
ležej a smrděj tu
krysy i veverky
tlejou jim kožíšky
a smrděj nejvíc!
Nejvíc, Petře, nejvíc.
Petr Vaněk chtěl, abych mu napsal básničku. Petr Vaněk není ani hodnej, ani hezkej, ale je to kamarád. Takže tady:
Jelen
Vaňku! Vaňku! Vaňku!
Chlupy se mi, brachu, zježily
není mi to zrovna jasný
tohle jde, brachu, rovnou do žíly
řek bych, že něco cejtím z lesa
asi ňákou
Laňku! Laňku! Laňku!
Jen tak v košili, jako když kocourovi fouká teplej letní vzduch do kožichu proti srsti. Jedu na svišti po ulici, nízký slunko v zádech a straším turisty svým stínem, kterej je pak beze zvuku předeběhne.
"Beep-beep, beep-beep yeah!"
Včera, na svišti, drandil jsem si nahoru ke kolejím a vzal jsem to hodně blízko takovýho ožralýho vyjevence – a objal mě krásnej pivní oblak, voněl pivem celej, od bot až po špičky uší, a byl to ten čerstvej pivní pach jako když vylezeš ve čtyři odpoledne na ulici a už máš v sobě sedmý, stojíš na rohu u tramvajovejch kolejí a nic z toho, co vidíš, ti nedává smysl. Skvělý, opravdický jaro.
Noriyuki mi řekl: "You seem somehow… adult." a já si vzpomněl na mnohokočku, jak povídala o tom, že člověk vyroste teprve tehdy, když mu do života přijde něco menšího než je on. Měla pravdu a docela se teď diví, když vidí, že tu pravdu měla – a ty doufej, kluku, že ji zase někdy bude mít, protože když má pravdu mnohokočka, platí to pro všechny kocoury.
"It's so fine, it's sunshine!"
Securiťák v obchoďáku mě dneska zkusil skopnout z koloběžky, ale mý reflexy jsou rychlejší než dobrý vychování, tak jsem se zamračil a odjel, beztak to byl nácek a živil se červy. Pak jsem nahoře, u kostela, potkal černocha a ten mlel cosi o help-a-brother, tak jsem si od něj vzal to euro sedmdesát a koupil u vietnamců na rohu dvoulitrovku hradního svícnu za padesát českejch, ti se na mě tvářili jak na vraha dětí, zkrátka jsem byl z jejich úhlu pohledu ve špatným týmu a vůbec se jim nedivím, když tam na ně zřejmě tenhle frajer půl hoďky valil bratrský řeči pro slevu na špatným vínu. Ale dobrá karma za třicet eurocentů je dobrej deal, za to mi ani v Oku pivo nedaj.
Jo, do tý posraný Ameriky jsem neodletěl. Za měsíc a půl odletím do jiný, lepší, takže tak. Taky jsem dneska řekl, že mám rád, když zvítězí racionalita nad Boháčem a musel jsem tuhle větu někam napsat, pro případ, že by si to někdo přečetl a věděl, co tím myslím. A taky jsem se dlouho nedíval na Orpův blog, což je škoda. Napravím to.
A liška je fajn. Dneska nad náma kvetl strom, my si k němu voněli a kolem, na nás nezávisle, plulo po řece několik věcí.
Celý to pro mě začalo tenkrát v Ostravě, na večírku po premiéře muzikálu Marguerite. Venku hustě sněžilo a my všichni se tenkrát urputně snažili vytěsnit zážitky ze zkoušení – někteří rumem, jiní skrze hovory o budoucích projektech. Ačkoli jsem se tehdá pevně rozhodl pro variantu lobotomie lihem, usedl jsem ke špatnému stolu a dobrou hodinu poslouchal o jistém Velkém Plánu. Když se mě L. zeptala, co budu dělat v červnu, pokrčil jsem rameny a odpověděl, že zřejmě svítit Velký Plán. Vzápětí se dostavil ten mrazivý pocit, který obvykle vyšle podvědomí v situaci, kdy se právě rozjel nebržděný vlak kamsi dolů, do propasti. Kdo ovšem naslouchá svému vnitřnímu hlasu, ten nikdy nic pořádného nezažije, nikdy proto nezmoudří a ve finále je vnoučatům pro smích.
Uplynuly měsíce, všechno se několikrát obrátilo naruby a v diáři se celou dobu skvěl ozdobně vyvedený (Arial Bold) nápis "Zsambék – Velký Plán". Psi už běhali bez kožichů a kocouři směňovali smetanu za tmavé brýle, když se L. ozvala, že je načase se sejít a vše vymyslet. A taky že se sešli. Tým je hvězdný, na tom jsme se shodli. Nikdo krom mě, zdá se, nikdy nedělal větší site-specific projekt, ale všichni jsou plní elánu a není ani náznaku pochybnosti. Můj vnitřní hlas sice celou tu dobu syčí: "….prrrůůůůůůssssssseerrrrr…..", ale já ho nedbám a srším optimismem, jakkoli se v hlavě sázím, zda budu všeho litovat už první den nebo až ten třetí.
Několik týdnů nato odjíždíme na tři dny do terénu. Zsambék je roztomilé ospalé městečko, nad ním kopec a na něm opuštěná raketová základna. Drolící se hangáry, odpaliště zarůstající trním a mračna motýlů. Provizorně opravené vojenské ubikace, kde každý podvečer začne téct z kohoutků a sprch voda a někdy vydrží až do rána. Větší romantiku si dokážu představit maximálně tak já, a to jen proto, že jsem v romantických představách extra třída. Večery u ohně – i s buřty – erudované rozhovory o tématu a nebe a hvězdy a vůbec. Nic, co by věštilo průšvih či pekla, není stále ani tušit.
Jsou v základu dva druhy optimismu. Druh první je nezlomná víra v to, že vše vždy proběhne hladce a podle plánu a budou k tomu zpívat ptáčci. To je optimismus iracionální, který není povahovým jevem, nýbrž diagnózou, často zvanou "sluníčkovatost" a "srdíčkovatost". Tento druh je odolný vůči všem negativním zkušenostem a je radno se před ním mít na pozoru. V případě průseru takto postižení jedinci okamžitě ztrácejí příčetnost a ohrožují své okolí. Ovšem druh číslo dvě, tzv. racionální optimismus, je naopak zdravým životním přístupem, který spočívá na pevné konstrukci zkušeností. Jde v zásadě o rozumné očekávání, kdy optimista dobře ví, že se posere, co může, a ještě do toho bude pršet, ale že navzdory všem kompromisům a opruzům to ve finále dopadne velmi dobře, všichni odejdou s batohem plným zkušeností a zas jednou přibude příhoda pro vnoučata. Je nutno zde zmínit, že tento druh optimismu lze nalézt pouze u lidí, kteří mají po celý život z prdele kliku.
Z Maďarska se vracíme po třech dnech, opálení, plní sil a smradlavější než obojek uzenářova jezevčíka. Proběhne řada irelevantních veselých příhod a o měsíc později jedeme s N. opět směr Magyarorszag. V Brně nabíráme Huga, kterého jsem uznal za připraveného pro iniciaci do velkého světa za hranicemi zaměstnaneckého vztahu s divadlem. Hugo se do Maďarska těší jak kuna na sekanou.
Na kopec přijíždíme pozdě v noci, všechno spí a my vlastně taky. Když se kolem poledne vypotácím ven, terasa je plná herců rozličných tvarů, barev i pohlaví. Zašeptám něco o dobrém ránu, ale není jim to dost, tak se ten největší z nich zvedne a zahaleká:
"Hi! I am Zsólt, this is Zsólt and that is Zsólt. Are you Zsólt?"
"Umm… I guess so… ok, I'm Zsólt."
"Haaaaiiii Zsólt!"
Zsólt se bojí myší. Jeho nemesis má tmavě pískovou barvu a v noci krade sýr. Zsólt klade pasti a hystericky křičí, kdykoli se něco pohne v křoví. Poslední den svou nemesis ubije smetákem k smrti.
Práce jde rozumně od ruky, navzdory dlouhým nocím a pomalejším ranním startům. Hitem sezóny se tu stala maďarská vodka Kalinka a já si ještě dlouho budu vyčítat, že jsem si žádnou nepřivezl do Prahy. Fakt dobrá vodka, nekecám. První z výrazně zdařilých večerů proběhl, když jsme s Hugem dokončili světla na poslední scénu na střeše hangáru a shodli se na tom, že to je dobré a že nastal čas pokřtít jeviště pěkným večerem. Jakkoli jsem promo rozhodně nezanedbal, v jednu ráno stále sedíme pod parkami sami z Hugem, znuděně srkáme Kalinku a vyprávíme si historky o motání kabelů a výměnách žárovek. Fakt opruz. Shodneme na tom, že na náš skvělý večírek opravdu už nikdo nepřijde, umotáme jointa a tím se definitivně vzdáme společenských ambicí. V ten moment, pochopitelně, se rozestoupí křoviska a ze všech stran se na hangár škrábou noční poutníci. Mávají lahvemi a tu a tam je slyšet:
"Haaaiii Zsólt!"
Celá herecká sekce se brzy odebere do postelí, ale inscenační tým Málková-Korpič-Tempír-Hejzlar-Špetlík ovládne kopec. Jako základní stavební kameny budoucích rakétbázis večírků zde byly ustanoveny tyto songy:
Joy Division: Transmission
Edwyn Collins: A Girl Like You
Sonic Youth: Teen Age Riot
Pixies: Where Is My Mind
Survivor: Eye Of The Tiger
Prince: Sexy M.F.
Ze zásadních momentů Hangar Party je třeba uvést plavbu lodí, kdy blížící se úsvit (a tequila)proměnily okolní krajinu v rozbouřené moře a my se na obřím dvanáctimetrovém stole vydali tou nejhorší bouří. Vlny s námi smýkaly do všech stran a dokonce několikrát převrhly lahev vodky, což bylo přičteno nepřízni mořských božstev. A památný byl i sprint dobrovolníka na základnu pro vodku v neúprosném časovém limitu. Ač se dobrovolník cestou ztratil v lese, doběhl v čase 4:40 a bez čepice. Jízdu na vozíku z hangáru do údolí jsme Hugovi zatrhli, ale i tak se mu zdařilo ztratit v křoviskách brýle (poklonu skvělé Gertrud za jejich nalezení). Tance na stole byly přijaty jako základ nově ustanovené etikety a poté v podstatě kanonizovány.
Proběhla svícená zkouška (trvala hodinu a čtvrt), proběhly nějaké ty generálky (přibližně tříhodinové), proběhl Koloběžkový večírek (devítihodinový), všechno jako na drátku – tedy, z pohledu člověka, který celý ten týden nevstal ani jednou před polednem. Prý občas probíhaly spory v uměleckém sektoru, ale moje kabely mi rozumějí a vedou tam, kam mají, anebo zase zpátky, což já rád.
Nastal den premiéry, vše připraveno a vyzkoušeno, ve vzduchu elektřina, azurové nebe, všichni v rozverné náladě, zkrátka ideální setting na megaprůser. Představení se rozjede, Titus Andronicus se vrací z války, Saturninus se stává římským císařem a rasově zcela nekorektní postava černého Árona je plná zvráceného zla až za plot. Mezitím na horizontu blikají blesky, lepší dramatický efekt jste neviděli. Nebohá Lavinie je zhanobena, mrtvoly se vrší a vše graduje v závěrečné scéně mírové hostiny, kdy diváci usedají k obřímu stolu na střeše hangáru – společně s Titem Andronicem a Tamorou, královnou barbarů. V tu chvíli se zvedne vichr, že se převracejí talíře, členové chóru přidržují stativy se světly a vzduchem létají utržené větve. Titus škrtí Tamoru a na stůl dopadají první kapky. Pět vteřin poté není v dešti vidět dál než na pár metrů, z nebe se valí všechny sračky dohromady včetně obřích ledových projektilů. Část diváků v panice prchá k parkovišti, část se skryje v hangáru, včetně naší umělecké sekce. Jakožto vedoucí elektro-záchranného týmu dobíhám jako poslední s televizí v náručí, mám promáčený i spodky a ve tváři nepříčetnou radost. Neboť jsou teď všichni uvězněni v hangáru a venku déšť nepolevuje, jako nejpromočenější se nabídnu jako dobrovolník a vyběhnu pro vodku. Tentokrát zvolím správnou trasu a zpět se vracím v čase 3:25 s dvěma lahvemi Kalinky. Jak málo stačí, aby si člověk připadal jako hrdina.
Jakkoli jsou všichni promočení a utahaní, idea premiérového večírku nezemřela, jen se mihotala někde v koutě, a když se všichni vrátí v suchém a voňavém oblečení, stále ještě našlapaní adrenalinem, spustí se velmi nenápadně jeden z nejepičtějších po-premiérových večírků v historii. Taneční orgie, poletující nábitek, opulentní žranice, všechny dobré standardy byly splněny do puntíku. Jakožto úřadující DJ (už od Hangar Party) zařazuji v půl páté ráno do playlistu Straussův Sonnenaufgang a chopím se opuštěné lahve sektu. Krajina je v ten moment daleko za hranicí kýče, červánky a všechny tyhle serepetičky, všechno je to tu, tak se vyškrábu na obří borovici na terase a z vrcholů halekám: "Haaaaiiiii Zsóóóólt!" a všechno se usmívá, slunko už zase hřeje, akorát elektrika je v prdeli, ale to se bude řešit až odpoledne, takže jdu spát a všechno pak stejně dopadlo dobře.
A pak byly ještě tři reprízy a ta poslední nejlepší.
A Beatles Party a Bloody Mary Party.
Nic se neposralo, a jestli se něco posralo, tak se to opravilo, a všichni se měli docela rádi a pak byl konec. A já teď sedím ve vlaku do Prahy a vůbec se mi tam nechce, protože nejlepší dva týdny tohodle roku proběhly tam nahoře na kopci, na Rakétbázis Zsambék.
Den první.
Když jsem navrtal poslední díru do hliníkový trubky a našrouboval spínač, na kterým na drátcích visel i zbytek obvodu, bylo už nejmíň šest ráno, venku řičelo ptactvo v mně neznámých stupnicích a za polopropustným zrcadlem se objevila scéna z ranní ulice. To zrcadlo tam někdy v průběhu noci navrtal Radek, zrovna když jsme nejvíc hučeli a já bojoval s chobotnicí kabelů vycházející ze svorkovnice v lucerně. Většina práce je hotová a je čas jít, tak pobalím nářadí do bedny, zametu a vyrazím ven. Vrátný mi pokyne se soucitným úsměvem, vrátím mu klíče a vyjdu ven. Všude kolem si už svým tempem dupe ranní velkoměsto a já zjišťuju, že se trochu se motám. Nevím proč, za celou noc jsem vypil jen sklenku Tullamore Dew Black, ale i tak jde každej pátej krok trochu šejdrem a pejskaři mě pozorují úkosem. Pro ně jsem chodící diagnóza.
Sedím ve vaně, do hlavy mi buší horká voda a tupě zírám před sebe. Moje zbědovaný tělo vypadá dnes ráno ještě o něco zoufaleji, za poslední dva měsíce jsem dost zhubnul a rozhodně se ani neblížím představě o zdravé fyzické schránce. Jenže na jídlo nemám ani pomyšlení, žaludek staženej v křeči a venku to začíná hučet víc a víc. Obléknu postel do čerstvě vypranýho povlečení a posadím se na ni. Chce se mi skácet se obličejem do polštáře a spát dvanáct hodin. Jenže nic z toho nebude, nemůžu si dovolit přijít ani o minutu pozdě.
Do baťůžku rovnám mechanicky těch pár věcí, bez kterých se týden na cestě neobejdu. Ponožky a spodky na každou noc, ale bude tam sněžit, takže extra ponožky. Dvě trička. Mikinu s kapucí a logem neznámýho klubu nějakýho obskurního sportu, kterou mi kdysi přenechala Lenka, a kostkovaný gatě od brášky. To je teď moje pracovní uniforma. Mezitím mě napadne, že moje práce s sebou nenese žádný charakteristický pachy, tak znovu začmuchám s obličejem zanořeným v mikině a ucítím jen lehkou vůni oleje ze šroubů zapomenutých v levé kapse. Jinak nic. Zkontroluju foťák – baterka, karta, objektiv. Fajn. Zubní kartáček. Pasta. Šampón. Antiperspirant. Parfém. Na ručník kašlu. Na holení taky, týden to vydržím. Do nekonečných březových hájů mezi Moskvou a Uralem nepotřebuju holou tvářičku. Fázovku a multitool. Chvíli přebírám filtry, ale pak se na to vykašlu a vezmu všechny. Zápisník, pero a sluneční brýle. V Rybinsku prý zase nasněžilo.
Sotva se posadím do letadla, propadnu se do komatu. Na pár vteřin mě vytrhne vzlet z runwaye, jinak prospím celou cestu. V Praze bylo příjemné slunečné dopoledne, teď přistávám v Moskvě, kde je na nule a prší se sněhem.
Hned na letišti nás vyzvedne náš průvodce Tom, moskevská spojka festivalu. Vodí nás chvíli zmateně po letišti, pak se zastaví a prozradí, že naše lístky na vlak zapomněl doma. V tu chvíli mi zřejmě obličej proříznul ten neplechu věštící úsměv – pan vlk čmuchá dobrodružství! Jenže ze všech možných katastrofálních scénářů sejde, vše skončí úmornou cestou napříč Moskvou v mrňavým taxíku na jakýsi depresivní sídliště. Tom zmizí v jedné z budov a dlouho se nevrací, představuju si ho, jak s hlavou v dlaních přemýšlí, co bude dělat, když lístky ztratil, jak se nakonec vrhne z balkonu dvanáctého patra… ale zase nic, prostě si přijde jakoby nic s lístky v ruce a jedeme na nádraží. Z oblohy padají hnusy, všude jsou dva centimetry bahna a nádražím se valí davy v ušankách. Na pomníku v čele nástupiště dřímá toulavej pes a mhouří očka proti větru, vypadá jako náhrobní kvítí, tváří se spokojeně a nikdo si ho nevšímá, stejně jako tenkrát toho psa v příletové hale letiště v Čeljabinsku. Otylé dámy tančí se svými kožichy mezi kalužemi a expres na začátku transibiřské magistrály čeká pod nízkým nebem jako dáreček pod stromečkem, takže vylovím z kapsy pas a jdu si ho rozbalit.
Kupé v expresu Moskva – Kirov je útulné a plyšové, krom nás tří v něm bydlí veliký vepřový Rus s milým úsměvem přes celý obličej. Zřejmě se jmenuje Kolja, jinak to asi ani být nemůže. Za okny se rozeběhne smutná krajina moskevské periferie a já mám zas jednou dojem, že celá velká Rus spočívá jen ve shlucích rozpadajících se dřevěných boudiček a nekonečných březových hájích. Boudiček je méně a méně, březové háje houstnou a jen občas se vyloupne zasněžený pole. Jak tak mžourám ven na tu arciruskou krajinu, brzo zjistím, že už nemžourám, že docela obyčejně chrním a zdá se mi, že jedu po transibiřské magistrále a venku sněží. Stmívá se, Kolja tiše chrápe a dupot kol o koleje spolehlivě uspává všechny a všechno široko daleko.
Den druhý.
Kirov byl založen v raném středověku říčními piráty na řece Vjatka. Ruští vládcové rádi přejmenovávájí vše, co jim přijde pod ruku. Městečko Chlynov přejmenovala Kateřina Veliká na Vjatku, aby se to nepletlo. Sotva si místní zvykli, zavraždila NKVD soudruha revolucionáře Kirova a Stalin po něm ihned na důkaz smutku přejmenoval celou tuhle zabahněnou díru. Bahna je tu ještě o centimetr víc než v Moskvě, z něj se tyčí hotel Bяtka a já. Norimu je bahno po pás, ale Nori je Japonec a ještě k tomu trpělivý. Vedle Bяtky je samoobsluha a já už teď vím, že si tam večer půjdu koupit vodku.
Odpoledne přemůžu únavu a vyrazím do divadla na moskevskou partu Praktika a jejich představení Nenapsaná pohádka, divadlo je plný maličkejch svišťů a tak si sedám do zadní řady a počítám s alternativním programem v podobě komatu. Jenže – světe div se, ona je to docela pecka, celé je to stínové divadlo s jasným a vtipným výtvarným rukopisem a ačkoli je tam víc vychytávek, než bych si ve stínohře dokázal představit, je to pořád čistá, vizuálně úchvatná show – a ve chvíli, kdy princezna Gruša jede na vlkovi, jsem se málem počural radostí. A tak si dám ještě večer nádavkem projekce z moskevského festivalu animovaných filmů a vida, i to je dobré, takže si jdem s Táňou koupit vodku a kaviár a toho večera je pak všem dobře.
Den třetí.
Na desátou ranní napochoduju do divadla, místní partička je v dobrém rozmaru a anglicky tu nikdo nemluví. Nori se prohlásí za ninju, což zaskočí našeho průvodce Andreje, který tvrdí, že ninja je on, ačkoli ve finále všichni uznáme, že v kirovském divadle je místo jen pro jednoho ninju a Japonec má přednost.
Chvíli trvá, než s místní technickou gardou sladíme komunikační kanály, ale nakonec na sebe vesele pokřikujeme jakousi praslověnštinou a práce jde báječně od ruky a občas dojde i na humory. Chlapci tu mají parádní mašiny a vedle osvětlovačské kabiny místnost s dimmery a ledničkou. Lednička je plná vodky a brzy se většina rozhovorů točí kolem toho, že si opravdu nedám, že až po představení, ne, opravdu ne, díky, nebo ale fakt jednom kapku, jo, maličko, kruci, říkal jsem maličko, chlapi, chcete mě ožrat?
Je vyprodáno, všechno klape, v kabině mám asi dalších šest nebo sedm lidí a během představení se trousí do dimmerovny, odkud se ozývá cinkání skla. Představení proběhne bezchybně, při děkovačce mají chlapci osvětlovači skelné oči a není to dojetím. Usměju se na ně a že tedy je čas na vodku, jenže oni v ten moment zblednou.
"My vypili…"
"To si děláte prdel? Ani kapku, jo?"
"Jedna minuta! Jedna minuta! Donesem butilku!" a partička se vypotácí ven sehnat lahev. A nikdo je už nikdá nespatří.
V dobré pondělí se člověk probudí o deváté ještě s chutí piva na rtech, udělá si kávu a s hrnkem v ruce vyjde na balkon. Pak hledí na oblohu, raduje se z ptačích vulgarit a slíbí si, že si ještě dnes koupí kvalitní kávu, pač tohle se vážně nedá pít. Ble. Nicméně obloha je jasná, aj mysl moja.
O jedenácté sraz s (K) pod stěnou, půjčím si botky i sedák a vzhůru, až ke stropu. Sami sobě gekony šplháme i padáme, strach nemám ani z výšky, ani z ostudy, pročež po hodině a půl odpadáme zcela mrtvi, neschopni si byť jen zvednout lahev ke rtům. Zcela podle domluvy tedy dorážím na setkání s (KŇ) za účelem budoucí světelné estetizace jeho hnízdiště, ten je ovšem zcela zkroušen a se svou drahou (MIŠ) mě proto raději pozvou do (OD) na panáka. Nebráním se, je již po poledni, volím pastis a volím dobře. Vyslechnu tedy jejich chmury, změním plány a zavolám (MLK).
Scházíme se před vchodem, sladíme krok, levá pravá a jsme tam hned, tak chlapci, do plavek! V bazénu jen pár důchodkyň a ostýchavých děvčat, prostoru pro psí plavce víc, než třeba. Paráda. U dna je nejlépe, nikdo tam na vás nemluví, všichni jen rejdí po hladině jak zpovykané kachny, zatímco tobě se tělo promění na jiné, snad na rybí – vždycky se mi tam dole zpomalí srdeční tep a prostoupí mě takové to tetelivé teplo. Pokaždé, když mi dojde dech, je mi z toho smutno, nechci ven na hlučný svět plný zvuků s ostrými hranami. Pak si schválně do hlavy vyvolávám současné chmury, jednu po druhé je přetavím na vztek a s ním se zase vrhnu do vody a plavu sem a tam, až se nakonec vynořím opět spokojený a smířený.
Setkání s (KŇ) podruhé, pojďme na staveniště. Tam je třeba více představivosti, nežli jsem si s sebou přibalil. Nicméně, idea vznikne, zadání zadáno a pivo naplánováno. Již brzy se bude šeřit, doběhneme tedy do (O) na dobré pozdně odpolední piviště a porozpráváme i mimo hlavní téma, což je obzvláště dnes superdůležité.
Jen něco málo doma si porovnám a s (MLK) se hodíme do gala, jdem do (RC) na (E), já očekávám velkou nostalgii, protože na (E) jsem šel naposledy před pěti lety, tedy ještě za zlatých dobrých časů. Zkrásněni a ovoněni potkáváme na zastávce (EWK), ona se ovšem nepřidá, jde kamsi na (HH) a odtamtud si nad ránem přivede (NGR), pročež se mnoho nevyspí. (E) jsou skvělí, za pět let udělali zásadní pokrok, jsem spokojen a rozvrkočen, jdu si dát další pivo a na baru potkávám drahého (RN), který je vždycky u všeho, jakkoli jen mimochodem nebo úplně náhodou. (MLK) pozoruje dívku, kterou viděl tančit pod podiem. Líbí se mu a chce ji oslovit. Naštěstí, místo toho, aby si ke mně šel pro radu, nadechne se a udělá to sám. Za chvíli už sedí spolu u stolu a hovoří, dostane i číslo a pak si celou cestu domů stěžuje, že ona je na něj moc hip, že má dokonce pruhovaný rukávy, jenže já mu říkám, že prdlajs, neb on je kytarista a japanolog a levicový intelektuál v jednom a taky fušuje do výtvarna a že už nic víc hip bejt nemůže. (MLK) zavrtí hlavou, ale uvnitř mu narostlo maličko sebevědomí. Jdem spat.
Venku chčije a taje a kdo nemá co na práci, povaluje se po kavárnách a uzavírá právě umřelej rok. Jak je hrdým zvykem mých audiofilních přátel, jsou sepisovány objevy a radosti a zklamání z hudební produkce uplynulých dvanácti měsíčků, tudíž se i já, audiofob a neznaboh, zmíním, co mi svištělo ušima.
Něco starého (hele, to leaklo už v 2009...), něco staršího (jo, to jsme poslouchali na střední) a něco novějšího (jasně, jenže to poslouchaji všichni a furt…). Tak tady jsou desky, který mi budou připomínat rok 2010.
The Morning Benders: Big Echo (2010)
Někdo by řekl nudáááá, ale je dobrá nuda a špatná nuda a tohle je nuda nejlepší. Geniální do auta!
The Chemical Brothers: Further (2010)
Dědci zase vydali desku a já z toho měl radost a pořád mám, narozdíl od toho, co udělali dědci z Underworld či jiní geronti. Do uší k ranní cestě do fachy i k rumu ve tři ráno, spolehlivě vytáhne podmračence z melancholie.
Stars of the Lid: And Their Refinement of the Decline (2007)
Deska, která mi opakovaně zachraňovala duševní zdraví. Jestli jste někdy plavali znak v bazénu medu, tak víte, o čem tahle deska je. Při vší úctě k Leylandovi Kirbymu a jiným, tohle pro mě bude ještě nějakej čas ambientní sladkost č.1.
Beirut: The Flying Club Cup (2007)
Kaju se, ano, poprvé jsem si to pořádně poslechl až někdy loni na jaře, a s radostí toho, kdo právě objevil Ameriku, si broukám A Sunday Smile a šklebím se na lidi v metru. Takže specielně pro tebe, mami, tahle deska se ti bude líbit.
Kraftwerk: Autobahn (1974)
Pro loňský rok největší archeologický úspěch. Klasika nejklasičtejší. Wir fahr-fahr-fahr auf den Autobahn. Morgenspaziergang byl budíček roku a Kometenmelodie 2 je zásadní snídaňová pecka. Když vyšla tahle deska, měl můj brouk najeto pár tisíc. Po německejch dálnicích, samozřejmě.
A jak se sluší a patří, teď top 7 songů.
7. Animal Collective: For The Girls
Už druhým rokem pořád v uších. Miluju ten text. Kdy zas vydají něco novýho?
6. Soft Machine: The Soft Weed Factor
To je tak 1973 nebo někdy kolem. Tenkrát byla každá náhrávka pod deset minut podbízívej popík. Tahle trvá jedenáct a čtvrt. Zcela oprávněně.
5. Cobra Killer & Kapajkos Mandolinenorchester: High Is The Pine
Na cestu z nonstopu nejlíp.
4. Psí vojáci: I'm lucky
Bez komentáře. Mám na to právo.
3. The Cure: Boys Don't Cry
Když všichni nosili trička Cure, já poslouchal Thick As A Brick od Jethro Tull. Jednou to muselo přijít.
2. The Chemical Brothers: Swoon
Nedávno se mi to zdálo v instrumentaci jazz bandu Johna Coltranea. Poluce jistá.
1. The Morning Benders: Cold War (Nice Clean Fight)
Tolik radosti v jedný minutě a 44 vteřinách. Koncentrát, kluci, koncentrát!!!
0. (too epic to compete)
Marvin Pontiac: I'm A Doggy
Bow wow.
Takže šťastnej novej rok a já si jdu pustit Beatles.
Rychlík číslo 114 klouže po peřině, teplota lehce pod bodem mrazu a světla z oken očmuchávaj krajinu kolem tratě, dobře to musí vypadat z tamtoho mostu, z vejšky, třeba by bylo i poznat, jestli o vagón dál hrajou karty nebo flašku.
Všechny mý hadry voněj kouřem, v rukavicích zabodaný stébla slámy, pár odřenin a nepříliš nápadná rána pod okem, zkrátka týden na venkově se vším všudy, sedím v rychlíku číslo 114 do Vršovic a je mi dobře. Po roce jsem si pustil Panda Bear (Person Pitch) a tlačím sám sebe do novoročních myšlenek, do bilancování a plánování a vizionářskejch myšlenkovejch pochodů, ale moje mysl je vrnící kotě schovaný za gaučem, takže z toho dneska nic nebude.
Večer před Silvestrem vyrazil jsem na jedno (či na dvě) za M.+J. do Turnova, abychom probrali, k čemu že to zneužijem poslední den v roce, ale z krátké konzultace se vyvinula dlouhá konzultace a posléze divoká rozprava. Neboť k uskutečnění našeho plánu je třeba započít práce již v čase oběda, jdu přenocovat k M.+J., cestou se vrháme hlavou napřed do sněhu a aniž bychom ji vytáhli ze sněhu ven, tančíme zbytkem těla opičí tanec štěstí.
Druhého dne ráno není na opičí tance ani pomyšlení, nikdo si je tak jako tak nepamatuje, venku pořád sněží, krajina od Lady, jehněčí zažene poopilecké chmury a tak tedy do práce! Do práce, mládeži!
Rozděláme oheň, obří oheň, takřka trpasličí vatru, pleníme zásoby dřeva široko daleko, J. konstatuje, že M. je náramně sexy s motorovou pilou v ruce, přitom na mě hledí úkosem, mě ovšem nezajímá ani motorová pila (je to jen stroj), natož M. (je to chlap), takže fakt nevím, o co jí jde.
Výměra stavby je provedena, půdorys kruhový o průměru 1,68 délky rýče, výška tak nějak jak to vyjde, ideálně tak třeba 1,5 rýče, ať se nás tam vejde aspoň šest. Nosný skelet je zhotoven jedna dvě, zúčastnění muži si přitom předají mnohá moudra ze starých časů, kdy se ještě stavělo poctivě a od srdce, poté mi ze základů uvolněný pilíř témeř vystřelí oko, kvílím, kleju a ženy fotografují, zatímco se přes východní horizont valí tma. Obložíme smrčím, obmotáme igelitem, utěsníme sněhem a opět dozdobíme smrčím pro rustikální vzhled, citujeme z E.T.Setona a kameny v ohni už žhnou do ruda. Paráda.
Zbytek party si dává na čas. Do telefonu slíbí, že se jen sbalí a vyjedou. To bylo v půl druhé odpoledne. Dostávají za úkol přivézt maso na oheň. Vegan D., bukvice R. a jelito L. přijedou ve čtvrt na devět, z Prahy do Turnova to vzali zřejmě přes Kyjev, a ještě přivezli akorát blbou sekanou. Sakra. V ten čas už je chytrý H. více než rozverný, což je dobře, na silvestrovský večer musí být alespoň jedna opilecká hvězda, protože se to pak všechno lépe vypráví.
Indiánská sauna je připravená, jen bukvice R. dělá drahoty, že nikam nepůjde, že už se dnes jednou saunoval (ano, všichni na něj proto čekali), ale což, aspoň se tam lépe poskládáme, takže všichni do naha, v tom mrazu je to veliká radost, po kolenou se všichni vbatolíme dovnitř a svými konečníky fotografujeme noční panorama města. Podlaha mrzne, nic moc, ale nakonec to nějak šlape, polejváme horký kameny a za chvíli není vidět na špičku nosu, tak si tam tak čučíme a je nám dobře. Vegan D., bukvice R., jelito L., chytrý H., krásná J., ostrej M. a pan vlk sedí nahatí vedle sebe a studený kapky jim padaj na záda, spíš než odměna za celou tu dřinu je to dobrodružství, ale ostatně o tom to tak trochu je, vygenerovat si zážitek, napsat příhodu!
Z podivnýho roku zbývá několik málo hodin, utěsníme saunu, rozehřejeme šutry a spouštíme Dobrodružství 2.0, tentokrát je to takový, jaký to má být, blaho a horko a pára a vůně jehličí, tentokrát jen v pěti. R. odjel do P., zřejmě zaskočen nonkomformností večírku, H. zůstává venku a pěje prasečí písně. V chladnoucí páře zůstáváme s veganem D. a hovoříme o tématech, která patří do pánské sauny a v pánské sauně také zůstanou.
Otec K. konstatuje, že je ožralý a jeho důstojný úsměv je oporou ostatním, pak odpočet, lahve sektu, lampión, repete prasečí písně chytrého H., opékání sekané, ústup do tepla, homeopatické množství hašiše s D. na dobré sny, výkaly psa Ž. a volný pád do prvního komatu nového roku. Všechno, jak má bejt.
Teplota je pět stupňů nad nulou, nebe čistý jak mý svědomí a na lípě v Kodaňský prudí sojka práskačka. Je sobota v Praze a pejsci na vodítkách rozpustile poskakují a mění včera čištěný chodníky ve slalomovou dráhu. Ze všech těch čerstvejch pokladů se výhružně kouří, každej ten pes má duši sprejera a hrdě klade svůj street art pod nohy Pražského chodce. Chtěl bych mít brejle, který ten výjev zkrotí do černobíla a přidaj trochu zrna špatně vyvolanýho filmu.
Vařím kávu a zmateně se klátím po bytě, sotva jsem rozlepil oči, už jsem tu sám. Dřív, než jsem uspořádal končetiny a po těch dvou zvolených se vydal do koupelny, už stála ve dveřích.
"Přeju hezkej den." řekl jsem.
"To těžko..."
"Hezkej-den. Zkus to."
"Mmm...ahoj. Uvidíme se večer? "
"Určitě."
Dnes poprvé obouvám vysoký boty, trochu to v tý levý škviká, ale neteče do nich a taky hřejou, tak nasadím sluchátka a pustím si nahlas The Cure, abych škvikání neslyšel.
Vydám se přes Grébovku, netuším přesně kudy a tak nastřelím směr, náhodně zahýbám vlevo i vpravo, zastavím se před bývalou kavárnou Shakespeare a synové a posmutním, roleta je stažená už víc než týden a nad vchodem je neumělá cedulka "Kafé v lese".
Zajíc žije v lese a se Shakespearem je ámen, o blok dál vstup do Grébovky, tak vstup, kluku, vejdi a směj se na ten hezkej svět!
Civím dolů do Nuslí a na tu krajinu kolem a zase si představuju, jak hezký to muselo bejt před sto léty. Dochází mi, jak města začaly bejt hnusný, to rozlejvání se mrtvý krajiny, kde se člověk cejtí jak myš, kterou zastihla ranní směna uprostřed obřího stroje na párky. Ty nejhezčí místa měst jsou z dob, kdy je nikdo neplánoval, chaotický, pokroucený, organicky rostlý. To je ten velkej omyl, co přetrvává od dob moderny, že krása musí mít řád a Koncept z ním musí čpít až za roh. Bez zdravý dávky chaosu a náhody člověku vrzne, nemá se před vší tou dokonalostí kam schovat. Jednou budu zralý a dospělý muž, budu žít v řádu a nosit vyžehlený košile, ale někde v garáži budu mít velkou krabici, v ní bordel a tam budu chodit trucovat vždycky, když si řád začne zase nárokovat moji duši.
Dupu si to Americkou ulicí a v okně v prvním patře se vyložil vrásčitej děda, mhouří oči do slunka a zkouší vrnět, vypadá přesně jak ty starý angorský kočky, který mají babky za oknem místo muškátů, na dosah ruky pod ním kmitá mraveniště hlavního města, ale on čučí do slunka a čas se kolem něj táhne jako med.
Za rohem cedule ve výloze: přijmeme vyučenou květinářku. Brzo možná přijde den, kdy poslední květinářka umře a města budou ještě míň pro lidi než dneska, ale teď svítí slunko a moje pevná víra v dobrou budoucnost mi už zase přijde jako celkem rozumnej myšlenkovej koncept. Jo, řekl jsem "koncept". Ale s malým "k", rozhodně s malým.
A do práce jsem přišel o devět minut dřív.
Mám rád, když mraky večer naberou tenhle odstín, vůbec mám rád, když jsou kolem ty správný barvy. Asi jsem dobře našel svoji profesi, zřejmě by se dalo říct něco neskonale hlubokého o skutečnosti, že mojí misí tady na zemi je šířit světlo, možná, že to i dnes v noci ještě padne nahlas, pač jedu do Brna, kde se sejdu s Hovadem Lukem, Strejdou Pirinem, Cukroušem Hugem, Čiči Kateřinou a bezejmenným psem Psem, kterýho pokaždý v Brně potkám. Občas, tváří v tvář Psovi, se ptám sám sebe, jestli příliš nechlastám. A vždycky si odpovím, že kdepak, třeba takovej Pytlajs, ten chlastá, ale kdepak Pan Vlk. Odhaduju, že počet vyprávěníhodných historek na litr čistého lihu je v mým případě velmi solidní, pročež nechlastám, protože bych chlastal, jen se pořád něco děje a nelze se divit, že se u toho někdy leje. Ve vhodnej okamžik někdo pustí For Tomorrow od Blur a já říkám jo, paráda. Nemám prachy, furt makám, ale karma je dobrá a mraky maj tu správnou barvu, silnice je vlhká po dešti a nemít na nic čas je dobrej důvod pro lehkomyslnost.
Krajinou pochoduje sedm žlutejch psů, mají veselé výrazy, protože jsou opilí, a hraje jim k tom váš oblíbenej song v jedný smyčce, trvá to možná už sedm let, ale ti psi jsou pořád tak krásně ožralí, jako když onehdá nad ránem vylezli z hospody, nikdo neví, kolik za tu dobu ušli, ale já už dávno vím, že nejdou domů, že si to valí krajinou, která jim ubíhá kolem uší, že si to valí jen tak, pro radost z dobré opice, a tak až tyhle psy jednou potkáte (a já vám to z celýho srdce přeju), řekněte jim, ať udělají opicu – a všech těch sedm psů udělá opicu a pak zas půjdou dál a čas od času jeden z nich spadne a ti ostatní se potácejí kolem něj v kruhu, dokud se padlej nevyhrabe na všechny čtyři a nenasadí zpátky štastně dementní výraz, aby mohli všichni zas dál a možná, že už dnes vylezou na tamhleten kopec, ze kterýho se tak hezky půjde dolů a každej z nich si přitom aspoň jednou rozbije držku.
Jeden se takhle vleče přes řeku za slunnýho dne a za ním mastná čára, všechno je dneska zažehlený do asfaltu a přežili jen ti, co včas prchli do stínu stromů na letenský zahrádce. Teď už jen ztěžka oddychujou nebo okusujou okraj plastovýho kelímku s pivem.
Z různejch částí mýho těla v posledních dnech odpadávaj šupiny kůže následkem nerozvážné expozice pana vlka oněm proklatejm maďarskejm exteriérům. Je tomu blíže neurčenej počet dní, když se Vlčí Krtí nechalo vyfotografovat před kinem Oko a poté vyrazilo na východ. Bylo horko, brouk se přehříval, olej smrděl přes půl okresu a horizont se svůdně vlnil v rozpáleným vzduchu. Průlet krajinou rychlostí 70 km/h je zážitkem jen pro ty v zenu pokročilé, úrodné lány zarámované kulatými okénky líně mění perspektivu a u Dlouhopolska nakonec po dlouhé honičce předjíždíme kombajn. Je už po půlnoci, když s posvátnými výrazy navracejících se argonautů vrazíme do Garchu v Olomouci a objednáváme rum. Dny jsou dlouhý, jen když v nich nezbylo místo na tu obvyklou vatu a počítá se každá minuta.
Den poté kupujeme štangli vysočiny, metaxu a whisky. Brouk se vykodrcá na dálnici na Brno, kde nakonec po osmdesáti kilometrech v pekelném vedru umírá, odmítá startovat a smutně mrká do krajiny. Nakonec se rozloučíme, v koutku oka se naposled zaleskne zbytek modrý metalízy a frčíme do Magyaroszágu.
Zaparkujeme uprostřed vinice, whisku přelejeme do petky od ledového čaje a metaxu schovám do spacáku. Naše pašerácká jednotka pronese na festival celkem půl vagónu kořalky a deset plechovek tuňákových konzerv.
Stany stojí, my se kymácíme a o našich následných tanečních improvizacích se budou po Maďarsku vyprávět legendy. Večerku Vlčí Krtí vyhlašuje s úsvitem, ten samý úsvit nás ze stanů vyžene o tři hodiny později. Nedaleké jezero Fertö (Neusiedler See) je bahenní lázeň, do které by pes nevlezl. Využijeme tímto uvolněného prostoru a prohlásíme léto za započaté, čemuž na vážnosti dodávají chuchvalce řas visící nám z uší.
Následující radosti zahrnují pivo, langoše, Parov Stelar Band, Air a epileptické tance. Den poté si přivodím u jezera Fertö úpal a v ním způsobené mlze si odhopkám Prodigy, aniž bych nějak zásadně zkolaboval. Po půlnoci spustí svůj set Kruder & Dorfmeister, je to přesně tak medové, jak jsme všichni potřebovali, jsem jedná veliká radost a tak si odskočím vedle, kde hraje DJ Yoda, takže fájn, jen se mi z toho všeho nějak točí hlava a fyzická schránka jeví znaky opraženosti, takže večerka a je to.
Den nato Massive Attack a asi ješte leccos, ale kdo si to má pamatovat, všechno je dobré, potkávám krásnou dívku, ona mě osloví dřív než já ji a zeptá se, zdá nemám nějaký prachy na chlast, což je teda celkem trapný, nehledě na to, že už jsem neměl ani vindru, a ráno poté frčíme do Brna, brouk tam ještě stojí, ale pokusy o oživení selhávájí, jsem smutný, odjíždím do Prahy a druhý den začnou přípravy na natáčení.
To se totiž moji drazí rozhodli, že po třech letech úspěšného tažení světem nezávislého umění je na čase natočit si vlastní film. Do celé akce se nechala uvrtat úctyhodná řada profesionálů, jakkoli vše děláme bez naděje na honorář, a brzy se ukazuje, že jedním z hlavních makáčů bude zase pan Vlk. Paráda.
Točíme ve starejch papírnách, celý to má mít něco přes dvacet minut, komplet na jedinej záběr. Zas jednou musíme mít něco extra. Během následujících tří dnů rozmístíme 93 světelných zdrojů, na place se začíná ráno, já odcházím jako poslední většinou okolo druhé ranní, všude je prach a vlhko a v týmu jakési iracionální nadšení. V prvních minutách hraju jednoho z nahých malířů terorizovaných strašlivou dominou I.K., vzápětí s partou naháčů sjíždíme výtahem do podzemí, já prchám do režie ujmout se osvětlovacího pultu a přibližně v desáté minutě mám čas natáhnout si trenýrky. Zbytek naháčů prchá do druhého traktu ztvárnit viselce. Posírá se, co může, během čtvrtého – natáčecího – dne zvládneme natočit možná tak tři pokusy, které stojí za uvažování, za tmy nahráváme zvukovou stopu, během čehož se rozjíždí společenská destrukce, již lze označit za dotočnou v zárodku.
Není přesně známo, jak jsme se ocitli v podzemí nonstopu, místnost je bez vyjímky vyložena zrcadly, přes vlastním obrazem není úniku a zřejmě proto pokládá P.V. svůj penis na stůl, záviděje nám role naháčů, kteří se většinu natáčecího dne poflakovali s kulkami vlajícími ve vlažném větru. Všeobecně redukovaná potřeba šatu v týmu je zřejmě i příčinou dobré adventury R.P., který se druhého dne ráno probudil uprostřed rozhovoru s městskou policií, oblečen pouze v trenýrkách a tričku asi tak kilometr od nonstopu. Osud jeho bot i kalhot zůstává neznámý.
Premiéra filmu s pracovním názvem Demolice je naplánována na konec září na festival Nultý Bod, kde proběhne i vyprávění historek z natáčení.
A kdyby mě dnes někdo hledal, sedím sám na pivku na letenských zahrádkách a je mi tu dobře. Tak někdy přijďte.
Mám na stole nepořádek. Nalezl jsem na něm následující: hrnek kávy, cestovní pas, plyšovou krysu Aarona, krátké cigaretové papírky, deštník, pájku, krabičku připínáčků, záhadnou součástku s trčícími drátky, pěnu na holení, dálkové ovládání k počítači, usb-dmx převodník, papírové kapesníky, tiskárnu, hrnek od kafe, brýle s ulomenou packou, čelovku, balzám na rty, hodiny ze sedmdesátých let z blešáku v Bielefeldu, lahev od černýho Kozla, celkem tři lampičky, předzesilovač ke gramofonu, plechovku s neořezanejma tužkama, prázdný cédéčka, kšiltovku, dva měsíce starý Respekt, trochu zelených narkotik v celofánu, lahev od Cotes du Rhone, dvě aktivní reprobedny, usb kabel, dřevěnej náramek, neotevřenej dopis od sociálky, hromádku žlutých, červených a bílých led diod, klobouk z New Yorku, sklenici vody, nabíječku na telefon, externí harddisk, proužky kinofilmu z dob mýho mládí, lžičku, několik maďarských forintů, cigaretové filtry, techničák od brouka, sklenici vody, pastelky, gumovýho pavouka, nůžky, singl Wild Is The Wind od Davida Bowieho, nefunkční usb myš, břity na holení, účtenku od filtru L153, singl od Katapultů (Hlupák váhá), sponkovačku, dřevený korále, aviváž Elegant Feel, plyšovou kočičku, šampon z hotelu v Gliwicích, isolepu a vzkaz od nějaký holky. Měl bych si uklidit.
“Ve vlaku z Kolína – vlci si zpívaj – smutnou písničku – ve vlaku z Kolína – vlci tam vyjou – úúúúúúú!“
Všechno se teď děje dost rychle a denní starosti se v tom fofru úplně rozmazaly, což je nakonec dobrý, protože tě pak máloco stihne vylekat. Dřív, než si uvědomíš, že se valíš do průseru, ozve se hluboký vžuuum a jsi z toho venku. A za tebou zase kus dobře udělaný práce.
Vůbec mám potřebu tady zaznamenat, že všeobecný optimismus nabral v tyto dny ve společnosti takřka pandemický rozměr. Příčiny přičítám slunku, výsledku voleb a ztrátě vlastního plnovousu. Tedy spíše – plnochlupu.
Odložil jsem svůj sekundární samčí znak z důvodů jisté taškařice, která po mně vyžadovala zásadní posun na lidsko-opičí škále směrem k holé bradě (redukci na pouhý knír jsem zavrhl ze soucitu k mým přátelům).
Ačkoli budoucnost je nejistá, není tu nejmenších obav. Pravda, pro toto léto padá expedice do rezervace Wikwemikong, dále i osud skupiny K. je velmi nejistý – co budu dělat, co budu jíst?
Zdá se, že stereotypům se v mým životě nedaří. Sotva si postesknu, že něco začíná být nuda, v soukolí to zacuká, přeskočí tři nebo čtyři zuby a z dvířek pro kukačku vybafne na pružině vykopanej pes.
Takže dobrý.
A teď všichni: „Ve vlaku z Kolína – vlci si zpívaj – smutnou písničku – ve vlaku z Kolína – vlci tam vyjou – úúúúúúú!“
V krajině zaprášený.
Plácají tě po ramenou, všechna ta krásná práce, děkujem, brácho.
V krajině zaprášený, dočista vymyšlený.
Ve tři ráno jedu výtahem a koukám zblízka na svůj odraz v zrcadle. Nějak jsi zestárnul, brácho, říkám si. Vypadáš celej takovej... zaprášenej.
Kdy ti bylo naposledy sedmnáct?
On si člověk tou krajinou tak brouzdá a raduje se z toho, že západ slunce není tak kýčovitě červenej jako vždycky, že dneska je to pěkně v chladnejch barvách, po kterejch se kreslí slámově žlutou, počítáš vysklený okna na těch šedivejch halách, co se táhnou podél každýho nádraží a je ti dobře, protože ten metronom, co bije o kolejnice pod tebou, teď dělá všechnu tu práci za tebe. Můžeš se jen tak dívat ven, klouzat čelem po studeným, oroseným okně a vzpomínat na minulej podzim, protože čas se teďka nepočítá.
Vzpomínám si, že mi tenkrát strašně táhlo pod kabát, jak jsem tak stál před Berliner Bank a díval se sem a tam, byla tma a na třech přechodech pro chodce. který vedly na můj chodník, se střídali panáci v pochodu a v pozoru a já pokaždý mžoural do toho davu, kterej se pomalu chystal na druhý straně, jestli z něj někdo nezamává.
Lůžkovej vagón je z roku 1978 a s každým úderem o koleje tady pulzuje malý oválný světýlko, který vypadá jako ze starýho chevroletu z šedesátek. Tři prázdný postýlky nad sebou a devět prázdnejch kabinek, v celým vagónu do Bratislavy jsem sám a z pod naškrobenýho povlečení mi vykukujou chodidla.
Jdeme po Oranienstrasse s Rickym a Marií a trochu se motáme. Marie se zastaví, chytne nás oba za rukávy a povídá: "Pojďme si udělat sentimentální večer!"
Objednáme si vodku a já vyprávím, jak to všechno bylo. V té kratší, půlhodinové verzi. Pak si objednáme ještě jednu vodku.
Jednou takhle, bylo to v Krumlově, hluboko v noci, jsem seděl nahej v okně a vůbec jsem nevěděl proč. Tenkrát jsem se rozhodl, že tam budu sedět tak dlouho, dokud nepřijdu na to proč. Nakonec se do mě dala zima, vlezl jsem si do spacáku a připadal si jako blbec.
Seděli jsme s bráchou v přední lavici v kostele, uprostřed zimy. Přišli tenkrát snad všichni a jak se ohřál vzduch, vzala se odněkud moucha a bez stresu si to malátně pochodovala po tom lakovaným dřevě a myslím, že jsme tenkrát oba dva s bráchou s definitivní platností pochopili, že je vlastně všechno v pořádku a pak jsme na ramenou vynesli tu rakev ven.
Rok a půl na to jsem čůral na strom v nějaký aleji ve Varšavě a přes boty mi přebíhaly stíny větví a měl jsem podobnej pocit.
Člověk si tou krajinou tak brouzdá a říká si: "Hezký to je."
Letiště Budapest Ferihegyi, pravé poledne.
Trčíme tu od včerejška, kdy jsme polomrtví únavou přiletěli z Tel Avivu. Přípoj do Prahy byl zrušen, posílají nás přes Frankfurt. Těsně před check-inem je celý terminál hermeticky uzavřen, později vychází najevo, že kvůli tureckému letadlu, jež bylo omylem odbaveno na schengenském terminálu. Uvnitř vládne chaos, vně terminálu panuje zuřivost. Oficíři nahánějí zmatené Turky, všichni ostatní nahánějí zmatené dámy na info-stáncích a slušnosti na všech stranách rychle ubývá. O jedenácté nakonec rezignujeme a v letištním hotelu si objednáváme grilovaného lososa s chřestem.
Ranní spoj je ovšem taktéž zrušen, dopolední je přeplněn a v tuto chvíli se třeseme, že naše letenky (za posledních 20 hodin už čtvrté vydání) jsou zas jen plýtvání papírem. Objednávám si skotskou. Bez ledu, dvojitou.
V Tel Avivu jsme přistáli před třemi dny. 28 stupňů Celsia, palmy a jemně kořeněnej vzduch. Co vám budu povídat, dědečku? Paráda je to!
Na letišti si nás vyzvedne Yohai Edery, tělnatý žid s dětským obličejem a mývalím pohledem. Velkou novinou je, že nehrajeme v Tel Avivu, ale v Akku, stařičkém přístavním městě hned vedle Haify. Všichni se zastydíme, neb naše statusy na facebooku tím ztrácí na aktualitě, nicméně – Středozemní moře, orient – na co bych si stěžoval?
Nám přidělený stage je přímo na nábřeží, pod šírým nebem, hledištěm je přilehlá ulice a horizontem západ slunce nad mořem. Báječný. Nábřeží a pláž pod ním je napěchovaný obskurními a tuze angažovanými kreacemi souborů z celé Evropy, hraje se na písku i v moři a na každém rohu je stánek s čerstvou šťávou z granátových jablek. Vroucí kotel a zmatení jazyků na kamenech, které tu kdysi na sebe pokládali Féničané. Takže nevím jak vy, ale já si jdu dát někam pivo.
Nebo třeba pět piv. Pod námi jsou tisíce let staré krypty, před námi snad o něco mladší hradby a na ně promítá berlínský VJ obřího slzícího Elvise. Arabové, Židé, Francouzi, Rusové, Němci a banda Španělů zmatlaná místním hašišem. A mořskej vzduch, kterej se po západu slunce ještě o něco víc rozvoní. Vědomím se mi rozvaluje ten vlezlej pocit, že něco je ukrutně v pořádku.
Druhý den máme poněkud pomalejší start, ale pohárek čerstvě vymačkaný explozivní dobroty z nás udělá bandu rozverných fretek, které brousí tržištěm v bludišti starýho města a větří maso. Koření, šátky, cetky, hračky, ryby, ústřice a čínský boty. A milijón polodivokejch koček, který spřádájí plán na největší rybí loupež století.
A pak, deset vteřin po začátku představení vypadne proud. Dobrých deset minut Miři s Radimem improvizují téměř po tmě a dav se srocuje, neb všechny zajímá, co se v té tmě vlastně děje. Pantomima ve tmě je sice poměrně experimentální forma, ale dav je evidentně spokojen a návrat napětí do drátů všichní oslaví obřím potleskem. Hurá, divadlo bude.
A hodinu po té ještě jednou. Elektřina zdechne během představení třikrát, vždy na deset minut, než příslušný technik propojí vyhořelou rozvodnu hřebíky. Paráda. Jako zástupce technické sekce jsem nakonec vyvlečen násilím na jeviště a v mezích pantomimy krutě dehonestován, přičemž je mi i vyhrožováno smrtí. Dav souhlasně přikyvuje a já se pokouším oběsit na prodlužovačce.
Takže radši jdeme zase na pivo. Yohai neustále trvá na tom, abychom se spolu znovu a znovu fotografovali, a v průběhu večera mi dochází proč. Nehledě na to, že se brzy odněkud zjeví další "fotograf" a zcela nepokrytě na mě bez ustání civí, přičemž se Yohaie ne zrovna nenápadně vyptává, jestli jsem taky gay. A přitom kolem brousí překrásné dívky s ostře řezanými nosy a ani pohledem o mě nezavadí. Ach jo.
Zatímco zbytek party jde do hajan, vyrážím reprezentovat partu na jakýsi narozeninový večírek do vedlejšího města. Jeden drink a všichni začnou mžourat, není se co divit, je to parta pracantů, takže končím na hostelu, je nějak brzo, do hajan se mi nechce, je horká noc a vzduch voní skořicí a já si připadám jak odtrženej od prsu. Naštěstí před vchodem zevlí společnost mnoha národů, pije se jakejsi izraelskej pastis, tak oslovím prvního člověka a dáme se do řeči, společnost se proměňuje, někteří jdou spát, ale mezitím doráží posily ze všech zkomírajících večírků v centru. Zní tu angličtina, hebrejština, francouzština, ruština, němčina, španělština a jeden ožralý Francouz dokonce chvíli hovoří česky. Za svítání se proplížím do pokoje, jen aby mě o hodinu později vzbudili. Ach jo. Směr Ben Gurion Airport. Cesta do Prahy bude trvat 35 hodin.
Onoho vlahýho večera, sobota to byla, jsem vyvalili pupky u Audrey na verandě. Audrey je obří hyperspolečenská dáma ve středních letech a její domek je neoficiálním společenským centrem. Na verandě už asi týden bydlí pes. Nikdo neví, odkud přišel, ale je mu tam dobře a nelze se ho zbavit. Týden na to se sbalí a osquatuje verandu na druhém konci vesnice. Jeho motivy jsou neznámé. Oné soboty jsme ovšem po jeho vzory vyvalili pupky a spokojeně mžourali do zapadajícího slunka.
Jak pomalu přibývalo prázdných plechovek od piva, hovor nabýval na rychlosti a brzy se odpoutal od orbitu kol současných událostí, aby zmizel kamsi do vesmíru náhodných impresí, vzpomínek a sentimentalit vůbec. Po úsměvném průletu souhvězdím mladických traumat a ztracených romancí několikrát obkroužíme zhroucenou hvězdu dětských vzpomínek a vystřelíme do volného prostoru dlouhých pomlk.
V jedné z nich Adam odložil pivo a prolomil zamyšlené ticho.
“You guys ever heard about Wabacock?”
“Waba-what?”
“What-cock?”
“What-what?”
“Wabacock.”
Adam, nejmenší a nejširší z mých rudých bratrů, se rozlil do křesla, odpudivě si odkašlal a spustil. Hovořil velmi vážným, až zasněným tónem, o dnech, kdy byl ještě maličkým hubeným indiánkem. O dnech, kdy chodíval se svým dědečkem na východní břeh ostrova sbírat byliny. Vyprávěl o kamenité pláži, stolových skalách těsně pod hladinou jezera, o oranžovém měsíci vycházejícím nad hladinou.
Adam je poněkud obhroublý charakter, nikoli nevzdělaný, však notně zpustlý. Touto hodinou obvykle se značným hlukem vyzvrací dvacet piv, zahaleká: “Let's party!” a vydá se najít svou lahev Jima Beama.
Ale onu sobotu seděl, vyprávěl a leskly se mu oči. Vyprávěl o Wabacocku, tajné pláži na východním pobřeží. Ostatní jen pozorně poslouchali a občas vážně zamumlali: “Mmm... Wabacock.... Wabacock...”
Několik dní na to přišlo to ukrutné horko. Vlhké a dusné horko, jak už tomu na Velkých Jezerech bývá. Seděli jsme pod stromem před Creation Centre, otírali pot z čela a funěli. Řeč byla o nezvedených klimatických poměrech a zpocených kulkách. Zmínil jsem, že jsem si letos ještě pořádně ani nezaplaval a jak je mi za to studno, načež mí rudí bratři pokývali hlavou.
Ptám se, jestli někdo neví o nějaké dobré pláži. V ten moment se Adam probral z dřímotu a zahalekal:
“Let's go to Wabacock then!”
“What-cock?”
“Let's go to Wabacock!”
O půl čtvrté odpoledne skončilo představení a já, Ash, Johnny Miikanote, Josh a tlustej Adam jsme naskákali do Ashleyho odřenýho rezavýho trucku a vyrazili. Cestou jsme vybavili expedici bednou piv, párkama a kusem hovězího a s křikem “Let's go to Wabacooooock!” zmizeli v oblaku prachu na Kaboni Road.
Kaboni Road se po deseti kilometrech změní v kamenitou cestu kolem štěrkových dolů, pak několik tajných odboček, až nakonec odbočíme dírou v křoví směrem na východ. Kolem prskají zuřící veverky a na kapotu se lepí chomáče pavučin, dokud se po několika minutách křoviska nerozestoupí a před námi se otevře obří modrá plocha Huronského jezera.
Všichni posvátně vydechneme: “Wabacock!”
Adam se pyšně rozkročí na vybělených valounech a obřadně prohlásí: “Welcome to Wabacock!”
Pláž je sotva dvěsta kroků dlouhá, snad deset metrů široký pás počasím ohlazených kusů opuky, od malých oblázků až po obří pláty, ze kterých jsem si postavil ledničku na piva. Pár kroků od břehu už tvoří dno obrovská opuková plošina, voda sotva po kolena. Následující večer tu budeme Barryho Beavera učit plavat. Barry je z kmene Cree, prérijní indián. Ač bobr, vody se bojí.
Po asi tak sto metrech plošina konči a dno se propadá o dva metry, na severní části je ještě jedna plošina v poloviční hloubce. Přípravka pro prérijní indiány.
Voda je chladnější než v jezerech na ostrově, chladnější než v zátoce Wikwemikong. A vlny víc než solidní, když se trochu zvedne vítr. Indiáni mají radost, že umím plavat, a s křikem se cachtají jak hejno ožralých lachtanů.
Když mě voda konečně omrzí a vypotácím se na břeh, Josh už na klacku opéká maso. Obscénně kývá svou svačinkou nad ohněm jak zpola ztopořený penis pod hladinou.
“Wabacock. Where all cocks are wobbly.”
Cestou zpátky žvýkáme zpola syrové maso a po bradách nám teče šťáva, sedíme vzadu na kapotě a vlasy pomalu schnou ve větru. Je nejvyšší čas vyrazit do Ruin a připravit večerní představení.
...
Následující den strávíme odpoledne v Manitowaning Bay. Z druhého břehu nás dalekohledem pozorují dvě dívky (nelze to na tu dálku rozeznat, proto doufáme, že jsou to dívky). Joe Burnt, Josh Peltier, Johnny D. a já. Tři malí, hnědí, ovální a jeden vysoký, hubený a růžový. A všichni brumláme, že tohle zkrátka není jako Wabacock. Kdepak, Wabacock je jen jeden.
Večer po představení za mnou přijde Joshua a zašeptá ono zaklínadlo:
“Let's go to Wabacock!”
A tak zas jednou naskáčeme do Adamova obřího 4x4 a vyrážíme do lesa. Už je dávno tma, v batohu mám lahev australskýho cabernetu a zbytek party sedí na krabicích toho odpornýho výblitku, kterej tady prodávají pod značkou Budweiser. Na jedný z krabic sedí Barry Beaver a mlčí. Barry má z vody strach.
(a jestli se Barry Beaver utopil to se dozvíme příště)
Většina těch dnů si jen tak profrčí kolem a nanejvýš mi rozvlní chlupy na ušních boltcích. Nebýt toho, ani o nich nevím – jak o těch dnech, tak o chlupatosti uší.
Od úterka do soboty to vypadá asi takhle:
Proberu se mezi devátou a desátou ranní, postel je mi krátká a všechny deky, který jsem na sebe večer tak pracně vrstvil, se povalují na zemi a dávají tušit, že se mi zase zdálo o lovu na medvědy. Odložím imaginární oštěp, přistoupím k oknu a zahalekám bojový pokřik. Z korun stromů se vznese oblak černých ptáků a s divokým štěkotem zmizí za obzor. Je dobrým zvykem lovce oznámit své budoucí kořisti, že lov začíná. Kdo se necítí na dobrodružství, ať zůstane doma.
V nastalém tichu přeměřím pohledem oblohu a široce se zašklebím. Není pro to nejmenší důvod, ale ďábelským šklebem nic nepokazíte. Nikdy nevíte, kdo vás tajně pozoruje. Pumy mají ve zvyku svou kořist sledovat z korun stromů i několik dní.
Proto každé ráno v divočině raději zakřičte směrem vzhůru: “Vstávej, ty tlustý prase! Za deset minut vyrážíme!”
Kočky jsou namyšlené a urážky nesnesou, raději se seberou a půjdou zase lovit chromé krysy.
Když tedy naježím hřbet celé rezervaci a zavřu zobáky všemu dotěrnému ptactvu, opět navrstvím deky jednu na druhou a schoulím se pod nimi do klubíčka. V každém vlku dřímá malé chundelaté štěně, víme?
Většinou kolem poledne začne mi připadat trapné jen tak se povalovat, v téhle krajině káva sama sebe neuvaří. Klátím se ke schodům, klátím se ze schodů, klátím se pod schody... kuchyně klátí se sama, domek je celý nakřivo, ovšem takhle po ránu mi to ani nepřijde, jsem nakřivo a o pravém úhlu nechci ani slyšet. Kávu si uvařím, uvařím ji mnoho, ať jsem jako fretka! Kávovar chrchlá jak veterán z první války, z vany prchají pavouci na všechny strany a horká pára stoupá ke stropu. Pozor, můj báječný vesmíre, dnes bude den jako každý jiný!
Zprávy na internetu, e-maily, denní porce Animal Collective, káva a ponožky s dírou na palci, soukromé zátiší mladého muže na prahu bláznovství.
Někdy krátce po jedné odpolední navleču kalhoty, zvolím jednu ze tří košilí (tu čistou) a jeden ze dvou výrazů tváře (ten zasněný) a vydám se po Wellington Street dolů k jezeru. Cestou zdravím důchodce zevlující na shnilých verandách, mžourám do slunka a broukám si něco od Deerhunter.
O pět minut a dvacet refrénů “Nothing Ever Happened to Me” později zatočím doleva na dvorek De-ba-jeh-mu-jig Theatre Group Creation Centre. Pokynu všem, kteří zrovna kouří pod Smoking Tree a hlesnu: “Aanii!”
“Aanii Martin!”
“Aanii Standing Tall White Pine!”
Vyšlapu do patra, nahodím jističe, všechno jede a všechno svítí. Poopravím pár reflektorů pro lepší pocit z práce a schoulím se v koruně stromu, který roste v rohu osvětlovačské kabiny. Z kočičí perspektivy mžourám dolů, do sálu. Premiéra byla už před měsícem, všechen humor se za tu dobu unavil a tvrdě spí.
Vědomí mi skáče z větve na větev, prohání se po loukách a loví antilopy. Obraz se mihotá teplým světlem jako film z promítačky a co chvíli se zastaví – to se pak na pár vteřin vrátím, stisknu správnej knoflík, posunu ten či onen fader – a padnu pozadu zpátky, do světa promítanýho na vnitřní stranu hlavy.
Jsou skoro čtyři odpoledne, shodím jističe a zakručí mi v břiše. Ulici přejdu poslepu, neodvážím se otevřít oči. Tam nahoře na ně číhá slunko, stejně hladový jako já. Vyklovlo by mi do obličeje dvě černý díry a byl bych dědkům pro legraci. Servírky z Musky Widow o mně vědí všechno včetně díry na ponožce, já si přitom ani nepamatuju jejich jména. Objednám si nějakej mastnej oběd a zázvorovou limonádu a poslouchám starce, jak nadávají na blahobyt. Jeden z nich má bílý vlasy na ježka, húlku a mečivej hlas plnej zášti. Každé odpoledne má jiný problém. Jednu mu tu hůlku vezmu a zlomím mu ji o záda.
Do vesnice Wikwemikong, centra stejnojmenné rezervace, je to z Manitowaningu sotva patnáct kilometrů. Na kole tak čtyřicet minut, zvolíte-li rekreační tempo. S větrem a medvědy v zádech hravě pod půl hodiny. Nejdřív objedu celou zátoku až k odbočce na Kaboni, pokouším se synchronizovat šlapání do pedálů s Daft Punk, až mi jde od huby pěna, proletím zatáčkou u Two O'Clock, až nakonec skončím dole pod Buzwah Hill. Dřív jsem se škrábával do toho šílenýho kopce, jen abych ho na druhé straně sesvištěl dolů, zpocený a nasraný. Neb nám tu nejde o výkon, ale o radost ze života, vezmu to doleva po opuštěné, nepoužívané Lakeshore Road. Tahle silnička se kroutí kolem severního okraje rezervace, kousek od břehu Huronskýho jezera, a pomalu stoupá na Monument Hill. Žádný auta, jen veverky, mývali a medvědi. Idylka kanadské divočiny.
Dolů z Monument Hillu se spustím s rozpřaženýma rukama, s hubou plnou větru si zpívám něco od Jefferson Airplane a otylé indiánské squaw si na mě ukazují prstem. Ano, dámy, takoví jsme tam u nás všichni.
Vesnice Wikwemikong sestává z pár set dřevených domků (stejných jako všude jinde v Kanadě) od těch nových, naleštěných, až po ty vyhořelé. K tomu škola, obchoďák Andy's (s parádním řeznictvím), pošta, Tribal Police a všechny ty základní záležitosti. Občas nějakej ten stánek se smaženejma věcma. A samozřejmě Aréna – hnusná velká hala, kde se každou sobotu pod rozličnými záminkami koná diskotéka.
Pravá indiánská diskotéka, duchem zcela identická s archetypální českou venkovskou diskotékou. Ožralí indiáni od osmnácti do sedmdesáti, hnusný pivo v plastovám kelímku, před vchodem rvačky, za zatáčkou čtyři policejní hlídky a v příkopech nablito. Občas se ukáže i ten dvoumetrovej klátivej běloch, co vždycky pije Bacardi & Coke a pak tančí originální choreografie na téma epilepsie. V jednu ráno se zavírá a všichni se rozprchnou na soukromý večírky, kde se pokračuje v rozhovorech a příslušných rvačkách až do nedělní noci. Víkend v rezervaci má v sobě nádech čehosi strašidelného.
Vyškrábu se nad vesnici ke kostelu a hned za ním to střihnu doleva. V polovině devatenáctého století tu jezuité postavili školu, na místní poměry impozantní budovu, a v té pak katolizovali malé indiány hlava nehlava. Co se tu tenkrát dělo, nebudu vyprávět, protože to není pěkné. Dnes tu stojí jen obvodové zdi, geniální kulisa pro site-specific divadlo. Pár týdnů jsme tu s rudými bratry budovali scénu, žonglovali s hřebíky a halekali vulgarity v českém jazyce.
A tak si zase všechno zapojím, ozkouším a podrbu se na zátylku. Zvuk má na letní scéně na starosti Sunny Bear Osawabine, moudrý muž a skalní fanoušek Iron Maiden. Ptám se, jak se věci mají, a Sunny odpoví: “Aah, much goodly!”
A pak proběhne představení, toho dne už třetí.
Američtí komáři jsou velcí, zákeřní a je jich nejvíc nejvíc nejvic. Občas mi po nich zbudou velké fialové skvrny, občas – když jsou pomalí – jen malé mastné skvrny.
Pak jedu domů. Na Wikwemikong Way je tma jako v pytli, na jezeře se třpytí měsíční světlo, v příkopech se mračí lišky a mývali a mě už od tý cyklistiky bolí prdel. Zlomím se doma do gauče, naleju si sklenku červenýho a otevřu Murakamiho.
"Vezmi si taxík, jo?" řekla a v šeru vlakovýho kupé to vypadalo, jako by se dívala někam vedle. Přehodil jsem si přes rameno tašku a řekl, že jo.
"Berlín je v zimě hnusnej. Šedivej."
Zarazil jsem se ve dveřích a hlavou mi proletěla vzpomínka na ten déšť, tenkrát na začátku prosince. Reichenberger Strasse, Kreuzberg. Spali jsme jen pár hodin, ještě opilí spěcháme na Kottbuser Tor. Sotva svítá. Řekneme si ahoj a neuvidíme se čtyři měsíce.
Vyskočil jsem z vlaku, hlavák je plnej těch divnejch postav, co se pohybujou pořád dokola. Ještě na nástupišti mi došlo, že si nepamatuju její jméno. Zřejmě mluvila ze spaní. Někteří to občas dělají – probudí se a něco ti řeknou, nedává to smysl, ale přesně to zapadá do té situace, jako by pokračovali v rozhovoru, který vedli den předtím, ale přeskakovali každou druhou větu.
Do konce mi zbývá několik stránek a tak jdu nakonec na tramvaj. Někde za Klárovem knížku zavřu a s obličejem přilepeným na sklo mžourám ven. Sotva svítá, obloha je už jasně modrá, ale dole, na zemi, je pořád ještě tma. Z tašky vylovím přehrávač a pustím si Zooropu.
Je to alespoň rok, možná dva, co jsem naposledy poslouchal tuhle desku... a potom si vzpomenu, kde jsem ji slyšel poprvé. Je to možná... šest let? Měla na sobě jen černé podkolenky a seděla na posteli naproti mně. Okno bylo otevřené a záclony pluly po celé místnosti, všechno bylo bílé – až na ty podkolenky. Nahý, naproti ní, dívám se jí do očí a nic neříkám. Týden předtím jsme se rozešli.
Včera jsem se probral v křesle, zkroucený do klubíčka, s hlavou jako střep. Z vedlejší místnosti prosvítá polední slunce a v hlavě se mi míhají obrazy z minulé noci. Bosky poskakuju po hrázi podél řeky – momenty z představení v umaštěným klubu – bar ve squatu Medika – ten chlapík z Indie – můj dlouhej monolog na téma radost ze života – Marija – hovory o láskách a brzkých svítáních. O patro výš funguje jedno umyvadlo, umyju se studenou vodou a převléknu do čistého prádla. Marija přinese jahody a na chodbě hlasitě chrápe šlachovitý vousáč s dready po kolena. Za půl hodiny mi jede vlak, vyjdu na terasu a málem omdlím, když se poprvé nadechnu horkýho vzduchu. Poprvé mi dojde, že jsem na Balkáně. Všude kolem se hemží mraveniště, pondělí v Záhřebu jako každý jiný... na tramvajové zastávce potkám tamtoho chlapíka ze včerejška, nevzpomínám si na jeho jméno, on říká, že se uvidíme za rok, v tramvaji je horko k zalknutí a hlava mě přestává bolet. Přeskakuju koleje, v kupé je klimatizace a přede mnou třináct hodin ve vlaku.
Něco legrace uplynulo za ty týdny, i obrázků přibylo. Jsou někde tady:
= přesně tady.
Courám se loukou, ušima plácám ve větru – tak šestnáct nebo sedmnáct let, víc mi není – šťourám se stéblem v zubech a občas jdu pár kroků pozadu, jen tak pro radost.
Zmizely všechny významy a souvislosti, všechno je tak samozřejmé a dokonalé – řeka, hradba obrovských buků a vůně suchého vzduchu. Mám trochu zpocená záda, vítr pokaždé zastudí pod košilí a já jen rozhodím ruce do stran a udělám zas několik kroků pozpátku. Vlasy mi pokaždé znovu vletí do očí.
Na chvíli už zase rozumím tomu, že je všechno prázdné. Už se nebojím, nemám strach z ničeho, nebojím se ani o tuhle chvíli – že zmizí, že na ni zapomenu nebo že se sem nikdy nevrátím. Nikdy se tu nestmívá, ani nevím, jak tu běží čas a možná už je to týden nebo dva, ale tady mě nikdy nenapadne nad tím přemýšlet.
Někde v téhle louce musí žít kočka a já tak toužím ji potkat...
FFFFFFFUUUUUUUUUU-
Psí ráno! Jak vykropenej krtek buřtit se cizím městem – to není nejlíp, kluci, není! V podchodech je nachcáno, krajinou se válí chuchvalce zkyslýho mlíka a ty si říkáš: Tak tomuhle říkají teď a tady?
FFFFFFFUUUUUUUU-
Nemůžu se zbavit myšlenky na pomeranč. Velkej, oranžovej, celulitickej nemytej pomeranč. Sežral bych ho, na šest způsobů, sežral bych ho docela nezpůsobně. Představa ulepenejch vousů je tlustá moucha masařka, co si ti nad ránem sedne na nos.
FFFF---
Attention all passengers of Sky Europe flight to Vienna. In attempt to piss you off we decided to delay your flight for one hour.
Tygrem sám sobě, můj odraz v zrcadle má cigáro v koutku a pytle pod očima. Pošlu polibek skrz sklo, to praskne napříč a z rohu do rohu přeběhne pavouk. Pavoukem sám sobě, kdykoli, má drahá...
Jedné napíšu vzkaz na brýle, té druhé do nosních dírek a tomu třetímu nikam. FFFFFUUU-man mi dává přečíst báseň, dobrou báseň, jenže je příliš brzy a mám krtčí. Dáseň. Whatever.
Být had, kousnu se do ocasu a myslím na marnost hadovitosti. Mám to ovšem složitější, k vlastnímu rozkroku se nesehnu. -UUUUU- a ráno jak piknik pod sloní prdelí. Deštníky bývají přeceňovány a jejich ostré hroty se blýskají v úrovni mých očí. Ach.
Pořád myslím na ten pomeranč. A tak doufám, že dílko se podaří. A když ne – FFFFFUUUU- !!!
Ze všeho nejděsivější je představa, že se vrátím tam, kde už jsem byl. Že budu vědět, jak všechno dopadne a že příslušné radosti budou jak oschlej dort z narozenin, na který si nikdo z tvých lásek nevzpomněl. Bum. Bum. Bum.
A až se mě tam dole zeptaj, co že jsem to tropil – budu citovat jednu dámu: “Aspoň jsem se povozila na kolotoči. A ani to moc nebolelo.”
Cesta domů – je daleká. Táhne ze mě rakija a mám chuť vrhat po lidech předměty, jenže trnu hrůzou, že by to někoho mohlo obtěžovat. Brzká rána na letišti jsou charakteristická svou neerotičností. A to je mladíkovi, lačnícím po orosených kozenkách, velmi nesympatické.
A to ještě nevěděl, co se dozví toho večera.
Brian Sprack vyrůstal na předměstí Londýna, kolena měl od bláta a chtěl být námořníkem. Jednou mu oblékli čisté kalhoty a poslali ho do školy pro námořníky.
Brian Sprack se plavil po všech mořích zeměkoule, ničeho se nebál a všemu se smál. Pak potkal Joyce a sklaplo mu. Tak se vzali a měli spolu sedm dětí. Těch sedm dětí vyrostlo jako z vody a vzalo si sedm jiných dětí a narodilo se jim šestnáct dětí.
Brian s Joyce bydlí v malém domečku v jedné ospalé díře kdesi v Kanadě, vstávájí každý den brzy ráno a vaří si čaj. Mají se rádi a nemluví o tom.
To jsem byl takhle nedávno na jednom ostrově na jednom zamrzlým jezeře. Mrzlo tam, indiáni kouřili před vchodem, a když dokouřili, šli dovnitř, protože jsem je učil o světlu, tmě a o tom, co je mezi tím. Pak šli zase kouřit.
Taky jsem jim vařil svíčkovou na smetaně. S knedlíkama.
A celej ten měsíc jsem bydlel u Briana a Joyce, nejlepších důchodců na Hurónském jezeře.
Martin vyrůstal na Bukovině a kolena nikdy neměl od bláta, od toho měl mladšího brášku Lukáše. Pokud ovšem nesáňkovali v listí nebo neobjevovali čmoudík, pak nebyli samozřejmě k rozpoznání.
Martin chtěl být učitel jako tatínek, jenže narozdíl od tatínka byl truhlík a popleta, tak ho radši poslali do školy pro architekty.
Martin se stejně nakonec coural po všech čertech, ničeho se nebál a všemu se smál. Ale jednou mu sklapne.
Hořčice. Jedna z věcí, ve kterých se špatně plave. K čemu ji vezeme půl bazénu, není jisté. Snad někde čeká půl bazénu párků. Nebo bůčku. Dost na to, abychom se s úsměvem vydali k obzoru.
Dijon je tak trochu díra. Jenže do toho my, kluci z venkova, nemáme co mluvit. Tak nemluvíme a jdeme hledat nějakej bar. Je něco po jedenácté, nikde nikdo, i v umakartovejch pizerkách židle na ježka a i žebráci z povolání se válí doma u televize. Dobře, je to díra.
Před Café Chez Nous, v zastrčeném průchodu, kouří mládež v brýlích a kožených bundách a vede dlouhé rozhovory o letošní úrodě žab. Celé to připomíná dobré večery ve Vertigu, dokud ovšem neobjednám Cote du Rhone – víno je dobré a veškerá podobnost s oranžovým peklem tu končí.
Druhého večera přijímáme pozvání na večeři. S Aniččiným dědečkem se setkáváme ve strašidelně luxusní kavárně na Place de Darcy. Dědečkova třetí žena, půvabná čokoládová královna z Indonésie, se jmenuje Tiffany – alespoň tak jsem jí říkal, aniž by protestovala – a kouří mentolky. Starý pán zahlásí: “Tak jdeme do hospody, kluci!” a flotila taxíků brzdí před restaurací, čerstvě umytí číšníci krouží mezi stoly a cení dokonalý chrup. Chrup. Jako předkrm volím šneky a volím dobře, šneci jsou lahodní, lahodné je i srnčí, a vůbec, všechno kolem, vzorky dobrot kolují v obou směrech a ubrousky chutnají po uzeném lososu. Za každé sousto přísaháme vypálit do základů jednu českou restauraci.
Den poté sedím na náměstíčku s kolotočem, u kavárenského stolku na slunečné straně. Opodál skupina šklebících se Francouzů a mezi nimi příliš pohledná dívka. Chvilku si vyměňujeme úsměvy, ona naštěstí zmizí dřív, než ze sebe zvládnu udělat idiota. Celé odpoledne je tedy o čem přemýšlet, pak uběhne noc, po ní přijde přijde ráno, to člověk nepřemýšlí, jen pije kávu, a pak je odpoledne, v Německu prší a to je příjemné, přilepím čelo na sklo auta a duše má vyvalí se v županu na kanape.
Jiří, Linnea a Honzík stojí v bahně před králíkárnou a dohadují se, který králík je nejhezčí. Můj favorit v pravém horním kotci melancholicky hledí do země a cítí se vyloučen. Hovoří ovšem francouzsky, steně tak jako všichni jeho dobří bratři. Larçon je standartní díra uprostřed Burgundska. Pár domků z kamene se základy z časů, kdy se ještě některé věci braly zbytečně vážně, pár polí z hlíny a v ní stopy z našeho sobotního výletu.
Tu noc jsme se my pitomci vydali na procházku po vsi, že si uděláme takové kolečko po návsi. O šest kilometrů dále se brodíme bahnem a venkovskou tmou, Honzík vzdává hold svému pražskému původu a prudí. Obdařen nočním viděním vedu společnost mezi kalužemi, jen Honzík apaticky čvachtá tím nejhorším brajglem a mlčí. Mí přátelé mě vzápětí zbaví stopařského postu, když se je pokouším provést akátovým lesem a vydají se po poli jak stádo krtků po fotbalovém hřišti.
Včera jsme hráli v Salives, stařičké vesnici se středověkým opevněním. Ve tři hodiny odpoledne. V sále pro dvě sta lidí bylo sotva třicet apatických francouzských venkovanů. Záměr celé akce zůstal poněkud nejasný, nicméně druhý den ráno pořizujeme památečná fota s Madame Elise a jejími králíky a odjíždíme do Dijonu.
Dneska se čerti žení, maminko! Sype se to jak z roztržený cejchy a kočičí cestičky mizej jedna po druhý. Mrzne, až se jednomu kouří z uší a bejt tygr, už tu dávno nejsem. Bejt tygr, sedím někde u skleničky havanskýho rumu a žvejkám brčko, jenže to tak dopadlo, že trčím v týhle zasněžený díře a dolů k jezeru sáňkujou psi, co je svědí prdele.
Je to skoro dva týdny, co jsem takhle dřepěl za oknem takovýho divnýho hotelu, uprostřed polí kdesi za Paříží. Ničím to tam nesmrdělo, venku pršeli kočky a psi a to zatrolený lednový slunko mžouralo stejně ospale jak já. Byl jsem vzhůru už dobrejch třicet hodin, konečně v teple, po všech těch mrzutostech na letišti Karla Góla zralej tak akorát na to popřát strýčku Fidovi dobrou noc. Zalomenej do peřin nastavuju budík, o dvě hodiny později bude třeba doklátit se na večeři a ulámat hlavy všem přítomným krevetám. A zalejt pivem, ať to kvasí.
S plným bachorem šťourám se v zubech – tykadlem – a s jistým znepokojením sleduju, jak venku přestává pršet. Poslední záminka k pádu do pelechu sebou pleskne do kaluže, nedá se nic dělat, kluku, tam za kopcem je Paříž, co by tomu holky řekly, Paříž, studnice pitvornejch příhod a přehnanejch vyprávění, potenciál průseru na obou březích Seiny, šmarjá krucinál, tak jo! Jdu pochcat Eiffelovku.
Škrabu se na zadku před vítězným obloukem na Champs-Elysée a představuju si, jak po tom kruháči kolem dokola sáňkujou psi, jak na svejch svědících prdelích krouží epické kružnice a odhalují tak princip lidského bytí stejně bezděčně jako když vám moucha sere na brejle.
Eiffelovka je... veliká.
O pár bloků dál spí na chodníku strejda, postavil si z odpadků kolem sebe hráz a svět na něj nemůže, tak klidně dříme a v ruce pořád drží vajgla.
Na doporučení přítele, jenž je zde znám pod pseudonymem Le Petit, se vydávám na Bastillu. Poslední spoj do hotelu je v tahu, potřebuju vydržet do rána a z tohodle baru je slyšet Keith Jarrett, takže smekám čepici a vzápětí už pyskem reju ve sklence červenýho a libuju si v člověkovatosti. Bez špetky studu. Barman je původem z Alžíru, s člověkovatostí má jistě velké zkušenosti, neb o nich nemluví.
O nic dál, však o něco později vleču se ulicí, když z baru vyjde překrásná dívka s kalnýma očima a mohutně se vyzvrací, aniž by zvolnila krok, já už v tu chvíli vím, že miluju Paříž, dívka zvrací podruhé a já galantně uhýbám, protože mi blitky nevoní, ani holčičí. Pln dětského očekávání vrazím do baru, kde se zmíněná tak božsky zprasila, kde se blije, tam se pije, kde se pije, tam je veselo, nestačím si ani objednat a už se na mě vrhají, už se ptají, už vyprávějí, třeba tahle, jmenuje se Laure, dělá do haute kocoure a přijímá mě do jakési mafie, globální sítě blbců, umělců a pankáčů slovanského původu, přitom vede dlouhý monolog o tom, jací jsme my Češi intelektuálové a já jsem v pokušení vyprávět ji o svědícím psím zadku.
Čekám na metro ve stanici Bastille, z kanálu na mě civí obří krysa a připadám si osamělý. Krysa zmizí a náladu mi tím rozhodně nespraví.
Snídaně.
Check-in.
Boarding.
“Dear passengers, we will land in Toronto at...... .... ... ... ... ...brou noc, strýčku Fido......”
...
Přestalo sněžit, maminko! To už čert usnuli?
Člověk by si jen tak vykračoval po cestičce a koukal, kde ukrást třešně, ale ono se vždycky něco musí přihodit. Ne, že by nebylo třešní, to ne. I višní je víc, než se do pupku vejde. Jenže je to skoro tak, jako by ta pohádka, kterou tenhle člověk píše, trpěla hysterickým strachem ze všednosti. Takže tu máme plůtky, ploty, vosy, sršně, ježky, vzteklé psy a protivné kočky a sousedy s vidlemi. S ostrými vidlemi, zaostřenými na váš docela hezky tvarovanej zadek.
A tak jsem si zase vyrazil pěkně na výlet, mrzne, kulky mi cinkaj o sebe jak viktoriánská zvonkohra a z měsíce visej rampouchy. Do vlaku se v poslední vteřině vrhám flopem, průvodčí oceňuje styl a hrdě hlásí, že jedeme na Berlín, ačkoli potřebuju na Žilinu. Oceňuji humor lízátkem z píčou, co jsem onehdá dostal od Nikolky, ale průvodčí ho nedostane ani náhodou, takovou rekvizitu si musím nechat pro štěstí, proto mu dám jen facku a jdu chrnět do kupé, neb mám místenku a kocovinu.
Ve Szczecině sněží, opilci krasobruslí po chodnících a Honzík sedí v koutě a stydí se, ačkoli by to uměl lépe. Králíci dupou dál, navzájem se zadupávají do země a hrají mariáš, Poláci jim druhý den postaví pomník. Letos se hrdinů nedostává.
“Wer?”
“Der grosse Stricker.”
“Na ja, der grosse Stricker!”
V Berlíně na Hauptbahnhof mi přátelé přejí dobré časy, nastoupím k úplně cizímu pánovi a jedem na Bielefeld.
A dál už je to tajné.
Tři mrňavý toulavý psíci s nemytýma ušima zavedli vlkéra do týhle kavárny, kde se opřel o bar a povyprávěl jedný dívce o dobrých vzpomínkách na mléko a o tom, proč ho má rád v kávě. Nohy ti v teniskách rychle prokřehnou, když se touláš blátivejma pěšinkama Christianie, ve tmě se chlupy na uších naježí a ruší signál netopýrům. Pod křivýma domkama se kamarádí kočky s myší a za rohem zapalují dvě turistky doutník na špatné straně.
Prozradil jsem své venkovanství, když jsem se požádal o sklenku červeného vína, ukoulím si tedy cigaretu a u zázvorové limonády věnuju stádečko zmatených myšlenek své milé Christine, se kterou jsem před týdnem rozloučil na Friedrichstrasse v Berlíně.
Zpoza komínů mě pozorují islandské ovce, předstírají ovčí nezájem a přežvykují střešní krytinu, zatímco si posílají vlněné vzkazy. Poznám to podle chvění ve vlasech, ale nedaří se mi zcela naladit – chytám jen drobné útržky, zřejmě hovoří o šachových tazích. Nemám dost chlupatá záda ani to, abych táhl pěšcem, mizím proto z dosahu a z vrozené zdvořilosti kývnu na vlastní stín, který drží figurku jezdce a spiklenecky se usmívá. Na dané téma odmítnu asociovat a soustředím se na pomalu se prohřívající se konečky prstů.
Mladý Werther mě poplácá na zádech a v kapse natáhne kohoutek revolveru. Jo, stýská se mi, ale některý variace na štěstí zkrátka obnášejí promrzlý nohy. I toulavý psi se tu ovšem mile usmívají, ne jako partičky kočkožroutů ve Wikwemikongu s vousiskama ohořelejma od kouření cracku.
Ke stolku se přišoural chlapík v županu, chvíli plaše postával a pak požádal o oheň. Připálím mu bídýsko, on poděkoval a zmínil, že mu právě málem vzplanuly oči. že by to nebylo dobré, protože pak už nemohl vidět pravdu. Ztlumil jsem oheň na zapalovači a odpověděl, že by si ji potom musel představovat, a on utrousil, že ano, představovat si, to tu bylo, před třiceti lety, představovat si... pak vousatec v županu vyrazil dál, protože věděl, že cestou k dalšímu stolku mu bídýsko zase zhasne.
Jumbo společnosti Air France přistává na letišti Karla Góla, obří černoši ospale mžourají a v uších jim cinká Asleep From Day. Venku svítá a chčije. Pan vlk je vzrušen, země pod nohama je Starý svět, voda v záchodě se tu zcela jistě točí opačným směrem a všechno je Staré a Dobré. Pochoduje terminály, ospale se šklebí na celníky a mává jasně oranžovým kufrem. V kufru je sušená ryba a mokré prádlo. Past na celníky. Ti zvědavě krouží kolem dokola, touží se podívat dovnitř, skřípají zuby a nemohou usnout touhou, koneckonců, jsou ve službě, a tak dál krouží a nalétávají ze všech stran, čichají, co mohou, protože tuší, že uvnitř je sušená ryba.
"Fish, fish, fish, fish, fish, eating fish!"
To ráno, o den dříve. Sunny a Christine mě vezou do Sudbury na letiště, je strašidelně slunečný den a na Dreamer's Rock se sluní medvědi s tygry. Opakujeme si stará učení, dnes to bereme velmi vážně, kmen Odawa vysílá do Evropy misionáře. Mám za úkol učit evropské domorodce rozumět světu kolem sebe a uvnitř sebe. A uloupit recept na svíčkovou.
Ráno poté stojím na Kulaťáku, kolem se míhají lidé, rozmazaní svými povinnostmi na barevné šmouhy. V baťůžcích na zádech si nosí vlastní maličké vesmírky a vztekle brblají, protože kolem piští a švitoří hejna dětí, hrají si s plchy a nechtějí jíst zeleninu.
Pšenda je doma, v Hešpekupše. Den předtím přiletěl z Japonska, je zmatený, ale rád mě vidí. Jsem doma a všechno je Staré a Dobré.
Jeden kufr oranžovej, druhej fialovej, bude to hrůza pohledět, vyhnu se zrcadlům. Rovnám předměty do komínků a nad každým vydechnu ryčné "Ach!" ...nechce se z ostrova, dobře bylo v pohádce. Dopíjím Merlota odkudsi z Austrálie a skládám košile na jedenáct způsobů, do koupelny už se zase stěhují pavouci.
Před setměním odjel z téhle rezidence večírek. Smelly Kat si přivodil čistý průstřel božkovským rumem. Billenh si zčoudil hlavu a zmateně brouzdá travou. Barry Beaver zůstal doma a myslí na zmrzlinu.
Chris s Carolyne chtějí, abych se sem v zimě přestěhoval nadobro. Sunny a Christine slibovali, že mi budou vařit dvakrát týdně chili, když zůstanu. Ron naznačil, že by se možná našly fondy, kdybych se rozhodl pracovat natrvalo pro De-ba-jeh-mu-jig. Josh a Smelly se mě pokusili opít, abych ráno zmeškal let...
...a já páruju ponožky a dumám nad smrští povinností, která se zítra roztočí... až přijdu o všechny pírka ve vlasech...
Summertime Cowboy. Fire it up.
Ze Sudbury na ostrov je to asi 150 mil.
První mi zastaví starej indián. Vypadá jako Charles Bronson, namluví toho stejně. Prorezavělej minivan zastaví u dálnice, po palubní desce sklouzne harmonika. Díky, náčelníku.
Štafetu přebere tetka v obřím kombíku. Má svítící oči a když ji vyprávím o své zemi, vzdychne: "V takové zemi jistě mnoho věří v Pána." Hovoříme o víře, nevíře a pesjezvíře, nakonec mi požehná a podá mi lahev vody. Nejspíš je svěcená, pro jistotu do ní třikrát plivnu.
Stařec a stařenka. Stařec vyzvídá, kolik děvčat jsem již v Kanadě obskočil, stařenka rudne a omlouvá se. Vysvětluji stařence, že muži jsou zkrátka takoví a se starcem směnuji porno za ohnivou vodu.
Strýc Kanadský a strýcová. Strýc je velmi chytrý a strýcová přikyvuje. Strýc hovoří o demokracii, revolucích v Evropě a rybách na Islandu. Ani o jednom neví víc, než jeho pes, strýcová ovšem přikyvuje. Pes si líže kulky, jistě by se však v hovoru blýskl, kdyby neměl hubu plnou chlupů.
Bruno. Bruno je indián z rezervace Wikwemikong, vyrábí a prodává cetky s ptačími pírky. Zná mě jménem, netuším odkud. Z haldy šatů vzadu v dodávce zničehonic vyskočí jeho malá dcerka a dožaduje se zmrzliny. Vysvětlím ji, že všechnu sežral krokodýl. Bruno vystoupí a zahaleká: "Našel jsem na silnici vašeho muže!" a já jsem doma.
Pod stromem se honí černobílá koťata, léto je pryč a nikomu neřeknu, o čem se mi včera zdálo.
Dobře tu bylo. A je tu ještě lépe.
V pátek mi bylo o rok víc než ve čtvrtek. Pár hodin spánku, venku prší, mlhavý mokrý ráno na ostrově. Do kafe není mlíko. Pošlu do uší Dropsonde a motám se po krajnici. Nemám zaostřeno, v mlze se ztratily souvislosti a tak jen tupě doufám, že někde na cestě je smysl těchhle věcí.
Před Creation Centre přešlapuje Chris, Ashley a Sunny. Kouří, srkají kafe a mžourají do mlhy. Tak do tance, mládeži.
V půl čtvrté odpoledne dochází materiál, takže víkend, radost a štěstí, venku se mezitím rozjasnilo do širokého šklebu, je horko a psi zalezli do stínu. Vykoupat, čistou košili, před zrcadlem učesat uši a nacvičit výraz pro dnešní odpoledne.
Před domem zastaví Annette, právě leštím sluneční brýle, tradá, jedeme do rezervace na svatbu. Nemám ponětí, kdo co bude tropit, kdo si koho bere a především, jaká je v tom celém moje úloha. Upekla to na mě stará Audrey, že prý Annette potřebuje doprovod, neb se to tak dělá, a já že tak teda jo, třeba budou zadarmo lahváče. A taky že byly. Annette mě představuje všem svým příbuzným a přátelům, a ač by mohla být moje matka, všichni mě považují za jejího partnera/přítele/milence a spiklenecky na ní mrkají, přičemž mí vrstevníci na mě hledí s jistým respektem, přeci jen je to pohledná žena. Přijímám pravidla hry a otvírám dalšího lahváče.
Ještě před setměním dorazíme k Sunnymu a Christine. Narozeninová oslava je v dobrém proudu, jsem zavalen úsměvy, přáníčky a chtivými pohledy přiopilé Shannon C. Na dvorek se vřítí odřená techno-dodávka, v ní dvě dívky, jsou z Prahy a přivážejí rum. Hurá. Třikrát hurá! Po domácnosti se promenují černé kočky, Jaime Ochoa je kolumbijskej indián a jam se mu zvrhne v Oasis, tak si brumláme Wonderwall a drbeme kočkám pupky. Sunny mě trpělivě učí správný údery na tradiční buben a do toho hraje na flétnu, já mhouřím oči, neb je na tom cosi příjemného.
Dopoledne mě dívky budí s připravenou snídaní, protahuju se jak starej kocour a předu plány. Vyrážíme na pow-wow do M'Chigeeng. Grand entry zahajuje osobně Eddie King, válečníci udusávají trávu pro slavnost matky země a já si objednávám Indian tacos, po kterých mi bude těžko.
A teď jdu spát, pokračování klíště.
Lítají tu všude mouchy. Pomalu a líně mi křižují nad hlavou. Cosi to znamená, ale nikdy jsem nepřikládal velký význam podobným znamením. Nad strýcem Horácem kdysi kroužilo sedm supů, a pak se ukázalo, že je už tři dny mrtev. Do obchodu s chlastem konečně dovezli Plzeň. Koupil jsem jich šest, levně. Smelly Kat koupil lahev píčovice, aby zakalil svůj indiánský zrak. Joe čtyřicet lahváčů. Zítra makáme od desíti a Joe už ví, že nedorazí, a předem se stydí. Vyprávím mu o české zemi a o rumu, ale Joe neposlouchá, už se vidí ožrale se potácející rezervací. Má zasněný výraz a mlaská.
Sunny a Joe mě zasvěcují do starých učení kmene Odawa, do orální historie Severní Ameriky. Do studijní skupiny přibrali i Gregoryho, což je kanadskej písničkář, zřejmě nějakej odvar Glena Hansarda. Gregory jezdí na velkém motocyklu se svou přítelkyní Lisou, která má krásné zrzavé vlasy a v kožený bundě je docela frajerka, narozdíl od Gregoryho, kterej je ale jinak prima chlapík, jen se nedokáže zbavit konceptu dobra a zla. Což mě rozčiluje, neb se neustále vyptává na kraviny a hovor díky tomu brzy skončí v bahně frázovitého plácání. Jenže on to má těžký, musí psát písničky, to není sranda, on se nemůže dobrat k jádru věci ve dvou slokách, jeho svět zkrátka vyžaduje refrén.
Orální historie severoamerických indiánů sahá kamsi do poslední doby ledové. Některé jazyky mají stále ještě výraz pro mamuta a nejstarší legendy mluví o skupinách "prvních lidí" žijících pod hranici ledovce, kde se všichni měli dobře, obzvlášť poté, co ledovce roztály, a množili se a prospívali a lovili a kouřili a stavěli pyramidy a dováděli a pak přijeli Vikingové, což bylo ok, jenže pak připluli nemytí Španělé a 95 procent indiánů umřelo na mor, neštovice a tyfus, odhadem tak padesát miliónů, takže byl všemu konec, haldu jich povraždili Španělé a Angličani, a většinu těch, co zbyli, circa 250 kmenů, kolem roku 1900 sestěhovali kamsi do Oklahomy, kde jich taky moc nepřežilo, protože tam nebylo co lovit a čočku je nikdo pěstovat nenaučil, a aby byla jistota, všechny duchovní vůdce zavřeli do jednoho vězení, aby byl klid. Což byla v jistým úhlu pohledu celkem klika, protože tihle dědci tam spolu deděli na zadku a neměli do čeho píchnout, tak si povídali a porovnávali legendy a kompilovali orální historii, a ačkoli jich nejmíň půlku popravili či jinak vydusili, spousta jich nakonec vyšla ven a tak si o tom dneska můžou povídat, pokud se příliš neožerou.
Část autorit trvá na tom, že by se učení neměla předávat bílejm tvářím, zbytek argumentuje, že na stupni opálení nezáleží, z čehož mám radost, neb mám spálenej sosák a bílou prdel a něco takovýho aby mi stálo v cestě za věděním, no to bych se na to vykašlal. Ale všichni se shodují na tom, že je to orální tradice, něco, co musí jeden člověk vyprávět druhýmu, žádný poznámky (hurá) a žádný knížky (jupí). A ptejme se a pochybujme. Žádná víra, žádný psí tance kolem symbolů, žádný chrámy. Ale sluší se občas někde položit trochu tabáku pro naše předky, protože to tu nezbourali a nevypálili a nevyžrali. To oni rádi.
V pátek byla derniéra Jiis Gizhigat – Turnip Day. Naposledy jsem zatančil svůj tradiční tanec před vyprodaným hledištěm a vydal se do noci opatrně slavit. Takže ve zkratce:
Pil jsem whisky. Jen whisky. Irskou.
Jezdil jsem na koni. Jmenoval se Johnny a nebavilo ho to.
Tabitha se tradičně vylila milijónem lahváčů a povídala, že jsem hezkej a pěkně voním. Nepěkné.
Josh veřejně sežral čtyři hmyzy, pátý mu několik hodin visel na rtu. Nepěkné.
Barry Beaver je Barry Bobr.
Pak byla sobota a na pláži v Michael's Bay mlha. Z písku hrad a lejno mezi smrčky.
Kukátko do adventur pana vlka, do psího života s kocouřím šklebem!
http://picasaweb.google.cz/martin.spetlik
"Máš v domě netopýra." pravil Jimy Bebonang.
"Já vím. Jmenuje se Herbert."
"Lovil jsi někdy netopýra?"
"Ne."
A tak jsme šli na lov.
Základem lovu na netopýra je tlupa lovců, prostěradlo a dobrý rozmar v mysli. V první fázi netopýra lokalizujeme. Je malý, černý a nesvětélkuje, buďme tedy trpěliví. Jakmile netopýra lokalizujete, je pozdě, neb netopýr právě lokalizoval vás a ustupuje.
Nastává druhá fáze, prozradím, že je to ta nejzábavnější. Netopýr zběsile poletuje, zákeřně kličkuje a mlčí. Lovci šermují prostěradlem, formují ho do zborcených přímkových ploch a pokoušejí se ssavce lapit či zahnat směrem k otevřenému oknu. Ten, obdobně jako bratr potkan, nerespektuje vlastnictví nemovitost, cítí se jako doma a prudí. Zde je nutno zmínit, že účelem druhé fáze lovu není netopýra ulovit, nýbrž unavit. To se pozná dle toho, že visí na závěsu, zácloně či tapiserii a funí nebo supí, záleží na druhu.
Třetí fáze je fáze vítězství. Ten z lovců, který se při lovu nejvíce vyznamenal, visacího netopýra lapí do prostěradla a dme se pýchou. Čelí přitom mnohým verbálním hrubostem, neb netopýr je v krajní situaci huba nevymáchaná, jeho slovník nevybíravý a pro fekální metaforu nejde daleko. Lovci však vítězí, oslavují a je-li co jiného večeřet, vypouštějí netopýra do noci.
"Dobrý lov." pravil Jimy Bebonang, potřásl mi pravicí a zmizel v křoví.
Nutno je pro zacatek zminit, ze obyvatele ostrova Manitoulin maji o ceske zemi mnohe mylne predstavy.
Vanessa Ominika se domniva, ze se u nas hovori nemecky, vsichni ostatni veri, ze rusky. Vedomi, ze tak malicka zeme ma vlastni jazyk, jim ponekud ubira na pocitu vyjimecnosti vzhledem k tomu, ze jazykem Ojibway uz malokdo z nich hovori plynne.
Jisty starec v Musky Widow se prave dozvedel, ze komunismus v Evrope pominul. Pred temer dvaceti lety. "Good for you." utrousil a zahledel se za obzor.
Joe Osawabine zil nekolik let s virou, ze nejoblibenejsim napojem cechu je picovice. Kdyz spatril statistiku nejvetsich pivaru sveta, rozesmutnil se a ztratil cast ucty k tomu exotickemu narudku kdesi v Rusku.
Na oplatku je nutno zminit, ze indiani v rezervaci neziji v teepee, ale v obycejnych domcich. Oblekaji se jako normalni americani, jen na ksiltovce maji "Native Pride" misto "I like your mom". Poslouchaji cokoli od experimentalniho jazzu az hip-hop, ackoli jejich tradicni hudba porad frci a vetsina na ni neda dopustit. Ale vsichni znaji rozdil mezi spatnyma a dobryma duchama. Maji psy, kocky a rybicky. A odreny dodavky plny nesmyslu.
Taky mam svuj domecek. V Manitowaningu, na Wellington Street. Cislo 83. V malym, krivym domecku zil malej, krivej muzicek, celej den zral krivy korinky, zpival si krivy pisnicky a ve sklepe mel krokodyla, co taky nebyl zrovna rovnej chlap. Mam taky malou terasu, ale je nakrivo, shnila a zijou pod ni milijony pavouku, kteri se zivej zizalama, jen k snidani lovi krecky. Taky pracku mam, vejdu se do ni trikrat. Zadni polovina domku se potapi do pavoukoviste a vzdycky, kdyz prijdu do kuchyne, zachod splachne. Mam to tu rad.
"I'm gonna feed you some wild rice and blueberries!" povida Sunny Bear, prosedively Ojibway s ksiltovkou Native Pride. Potopim se do osoupanyho gauce, kolem krouzi pet cernych kocek. Nejmladsi spratek Ziggy leze po stene a tryzni pavouky.
Predminulou stredu, kratce po pulnoci, zastavil pred motelem Wayside bily Chevrolet Impala. Vystoupily dve postavy - starsi muz s kulatym oblicejem stredni postavy a vysoky mladik klative chuze. Vchazeji dovnitr, zatahuji zaclony. Po chvili starsi muz vychazi, rychle se rozhledne, nastoupi do vozu a odjede smerem severovychod. Devet a pul hodiny se nic nepohne, ani myval, ani mys, jen skupina toulavych psu na prijezdove ceste kouri crack a spiklenecky chrchla. O desate rano se otevrou dvere. Stejna krajina, stejna vune, jen ve sterku otisky sesti psich prdeli. Ve dverich stoji ten stejny vysoky mladik, mzoura do slunka a z koutku ust mu vyteka pena. Cisti si zuby. Vitej na ostrove, kluku!
Muz s bilym chevroletem je Ron Berti. Napul Ital, napul Ojibway. Umelecky sef De-ba-jeh-mu-jig Theatre Company.
V mestecku Manitowaning je banka, lekarna, supermarket, zakladni skola a putyka Musky Widow. A ohyzdna, novotou smrdici budova De-ba-jeh-mu-jig Creative Centre. Nad zadnim vchodem nacmarany napis WATCH UR NAAGIN!. Bacha na hlavu. Pod nim pokuruje parta snedych, malych a zavalitych chlapiku. Tak jdem na to.
Dash 8 Series 300, line Toronto – Sudbury. Terminal 1, Gate 62. Departure 19:45. Steward je plesaty, hovorny a trva na tom, ze s takovejma haksnama musim sedet v prvni rade, pekne si je natahnout a uzit si to, protoze tohle je Dash 8 Series 300 na lince Toronto – Sudbury a tady bude zkratka pohoda, je to vsem jasny? Pozadam o tomatovy dzus, z leve kapsy vytahnu pepr, z prave sul a proreknu se.
"Oh really?"
"Yeah, really. The other side of the ocean."
"Cool!"
Korpulentni zena cestuje za sestrou. Steward je plesaty, hovorny a delaval do divadla. Vypravime si o kouzlech a nestestich digitalniho veku a na znameni melancholie prisypavam pepr do rajcatove stavy.
"Za deset minut mate kreativni snidani, takze padej!" Jiri je dnes rano zly, a je to pomerne vtipne. Ovsem zdaleka ne tak vtipne, jak zamysli. V zahradce domku na pobrezi Atlantiku, Reykjavik na jedne strane, tlusty kocour na druhe. A Linnea, ovsem! Mezi syrem, marmeladou a spicim rackem se prokutali stadecko prima napadu, od ted se nam ma o cem zdat. V noci pred ranem vesel do domu druhy tlusty kocour, s panem domacim si plakali do oci a narikali nad ztracenymi varlaty. Slunko te noc opet nezaslo.
Let FI603 spolecnosti Icelandair ma ctyricet minut zpozdeni. Dama na Gate 26 se podivuje, ze vyrazim do Kanady bez viza. "No Visa?" Sebevedome zavrtim hlavou a na zbytek cesty znejistim. Ze bych neco prehledl? Ze bych si (jiz tradicne) zadelal na kvalitni dobrodruzstvi? Na palube se podava obed, japonsti duchodci opatrne stouchaji do malickeho Gordon Bleu a islandsti starci se couraji na zachod. V prilozene brozure nachazim navod na cviceni v sede, prekonavam tedy krece a kroutim sebou dle barevnych obrazku. Islandsti starci se domnivaji, ze budu zvracet a s odporem se odvraceji na druhou stranu, kde je japonska duchodkyne poleva bilym vinem. Bon voyage.
Vlece me dav valici se ven z Boeingu 757-300, ctihodni kmeti supi a predbihaji se. Pasova kontrola probiha bez problemu, cosi mi spadne ze srdce a s sirokym usmevem pochoduji k vychodu, kde na me prstem ukaze obri cernoch:
"No! You go there!"
Po kratke prestrelce ustupuji do Immigration Office, kde policejni dustojnici s vaznymi tvaremi vysvetluji mexicanum, ze nemaji v Kanade co pohledavat, zatimco ti strachy curaji do gati, a tak si stojime v rade, predstirame optimisticke vyrazy a z nohavice nam kapou chcanky. Dama v elegantnim kostymku smejci mopem mezi preslapujicimi chodidly a pronasleduje plcha. Ten nervozne vrci a pote imigruje. Prichazim na radu, Cerneho Petra si vytahuje pohledna dustojnice s prisnyma ocima. Neduverive si zmeri 196 centimetru problemu a vzdychne. Povim ji celou svou story. Nemam pracovni povoleni (no tak, vzdyt ono prijde postou!). Nemam kontrakt (jsem ho asi nechal na islandu ci co...). Nemam e-ticket do Sudbury (no, ja to mam nekde v mailu, vite). V pasu jediny razitko – v azbuce, z Belehradu. Jedu ucit indiany kmene Ojibway svitit divadlo (oni chteli nejako exotiku, tak me vybrali, no).
"Are you trying to make my life even harder?"
Proberu se celou skalou okouzlujicich omluvnych usmevu, ten posledni pripomina mrtveho krokodyla a kupodivu zabira. Moje story je evidentne prilis blba na to, abych si ji vymyslel. Dostavam pracovni povoleni, razitko do pasu, jsem volnej, sklebim se a imigruji za plchem, ktery vztekle poskakuje pred letadlem do Sudbury a lovi komary. Dash 8 Series 300, steward je plesaty a hovorny.
Letadlo z Ísafjörðuru melo odletat v pul osme rano. Ve fjordu sedi husta mlha, kazdou pulhodinu posouvaji odlet – o pulhodinu. Vcera jsme dostali cenu za nejlepsi predstaveni, zitra mame hrat v Reykjaviku. Dorazime-li.
Nedele nade vse slunecna. Cela festivalova spolecnost cestuje kamsi na konec poloostrova. Tam, v jedne boude z vlniteho plechu, bude velke zakonceni, hnusna polevka a slavnostnostni potaceni s lahvacem v ruce. Jiri s papouskem jsou okate asocialni, mluvi sproste na male deti a po chvili odchazeji po polni ceste. Stopovat do Ísafjörðuru. Malicka Islandata pripominaji zkoksovane elfy, sbiraji prazdne lahvace a stavi z nich dlouhou radu pres cele podium. Kdyz dosahnou druheho konce mistnosti, vpotaci se mi do cesty strejda viking s kusem velrybiho zebra na cele a vede dojemny monolog o radosti ze zivota. Opacim mu stejne tesknym tematem a jdu si pro svoji plysovou mys. Bulhari dopijeji svou lahev rakije a ovce se sikuji do bojovych formaci. Od more se priplazi mlha, psi se poperou a huby maji plne chlupu.
Sobota jakozto "Den na Islandu." Brzy po obede tipne Rebeka svou dnesni dvacatou cigaretu, odplivne si a nalozi do sve limuziny ctyri pary detskych oci. Jedeme na vylet s tou nejhodnejsi pani ucitelkou, hura! Kdyz poprve zastavi kdesi v prusmyku u malickeho ledovce, vsichni se rozprchneme do stran a klopytame po kamenech. V detske vire, ze kdo dal dobehne, uvidi lisku. Vylovim z batohu igelitku, naplnim rucnikem, a s vaznym usmevem nejstarsiho kluka z vesnice sjedu po prdeli az k silnici. O prvni atrakci je postarano, vsichni vyklepavame snih ze spodniho pradla. Aron cicha ke kvetinam, sport ho pohorsuje.
Rebeka sjizdi celou diskografii Sigur Rós, preklada pro me texty a venku se oteviraji a zaviraji fjordy, bajecne prokresleny nizkym slunkem, no nadhera, ze bych z toho sral. Aktualizuju hitparadu nejkrasnejsich dnu v zivote a v dalsim udoli se vyloupne obri vodopad. Achich achich ouvej. Hopsame po kamenech, za mnou hejno hladovych much, lacnicich olizat mi ksicht. V sebeobrane strkam hlavu do vodopadu, voda je sladka a zanechava v cloveku iracionalni pocit zdravi. Skutalim se dolu k mori, damy se ovsem prave vydavaji na kopec. Dole u silnice zmatene popochazi starena se sitkou pres oblicej, ma zlovestny vyraz a lezou po ni mouchy. Jdu si postavit prehradu, je odliv a ricka se velmi nudne placa mezi chomaci ras. Prichazi Jiri a taze se, jestli chci pomoct. Prekonam detskou jesitnost a souhlasim. Vybudujeme komplikovanou soustavu kanalu, prehrad a jezu, papousek se belha kolem a chladi si vyvrtnuty kotnik v jezere tvaru psich kouli.
Nejlepsi je ovsem horka vana. O padesat, mozna sto kilometru dal velmi opatrne norime zadky do horkeho jezirka, velkeho prave tak pro tri lezici Cechy, jednu Finku a jednu prskajici Islandanku. Tri ovari se vrti a brunatni, Jirimu se zaparily bryle a je dezorientovan. Prichazi nekolik nemeckych turistu, chvili pozoruji expozici a pote odjizdeji. O par kroku dal je obri bazen s teplou vodou. Vzduch ma trinact stupnu, voda ctyricet. Vrhnout se po hlave do horke vody. Kdykoli, moji mili, kdykoli!
Rebeka slibuje pivo tomu, kdo prvni uvidi velrybu. Vsichni mame vyvracene hlavy, nakonec se kona jen tulen. Z dalky zvazuje, zdali s nami bude nejaka legrace. Jiri poskakuje na utesu a haleka: "Halo! Tady! Ja mam DAMU! Tady!" Tulen zavrti hlavou a zmizi. Jedem domu.
Okolo cesty spi cerne a bile ovce.
Ackoli na zacatku bylo pry psi vejce, predpokladejme, ze na sanky usedam v utery. A rozhodne v to nepocitam nic z one nezapomenutelne sankarske jizdy ze stan d´artu, o te se nikde nikdo nebude rozepisovat. Tedy: v noci na vocasu jisker priletaji tri gracie, maji notne najiskreno, tak, jak to jen graciim slusi, a jedna z nich se usmiva o trochu vic. Muj ty svete, tolik divciho usmevu na jedny vlci oci, z toho se hlava na cepu otoci.
Rano maji gracie praseci ocka, Anne-Lyse mzoura do sveho prvniho sibirskeho rana a vlkero z okenka civi dolu, na Berlin, Andel pod nebem ma zatylek od ptaku posrany a pres Sprevu plave hejno krys. Recituji: "Als das Kind ein Kind war..."
Nekolik stupnu nad nulou, prsi... nebo snezi... a slunce nezapada. V krajine sutry, skaly, diry mezi sutrama a smrad sirovodiku. A mecho-krtko-cosi, na hranici mezi rostlinou a vyvrelinou. Podel silnice se mihaji malicke obelisky. Skritkove evidentne nemaji co na praci.
Currywurst, bráško, lahváče a horkej večer. Našel jsem svůj bar na pláži, kde se barovky klátěj v prochcaným písku. V Berlíně čuměj na fotbal i pankáči. Místo aby chcali do písku. Letenka do pelechu nedorazila, jestli to nezmákne do rána, pojedu stopem. Zdrátuju si pysky do úsměvu, pohled do dáli a jedem.
Na Potsdamer Platz mi zkříží cestu pudl a ve foťáku dojdou baterky. Dohoním ho a urvu mu koule, hajzlovi. o několik hodin později mi podává špeka Sagvan Tofi. Ve tváři má výraz, jako by mu někdo vykastroval psa. Eine Spaziegang über die Sehenswürdigkeiten der Stadt. Volá Vlastík, že berou s Rickym kytary a jdou do města. Co na to asi ten pudl? Dáma ve stánku s currywurstama se široce směje a žertuje na účet mojí tělesný výšky. Ostatní trpaslíci se hihňají a přikyvují. Někteří mají dole natrženou nohavici. Snažím se udělat si pohodlí na barovce, zřejmě brzo spadnu do písku a pochčijou mě pankáči. Hraje Rusko proti Holandsku a barmanky mají drátěné úsměvy. V Tier-Garten parku potkávám králíka. Je zakrslý, vzteklý a jde do práce. Opodál vykřikuje frajer v požárnické uniformě s plynovou bombou na zádech.Šermuje se dvěma hořákama. Jdu se mrknout. Přijde student, nervozně mrká a objedná si třikrát Cuba Libre, mezi zuby má písek a skřípe do rytmu vypnutý hudby. Je to blbec.
"Tut mir leid."
Houstnou mi vousy. Parta Skotů v sukních. Tvrdí, že těží ropu a tipují mi na třicet dva.
"Thirty-two? Why?"
"Because you're too wise to be twenty."
Neměl jsem to kouřit... ..potkávám partičku studentů z Brightonu. Vedeme spory o punku v umění. Vsadím se, že dochčiju vejš. Rusko vede 3:1. Frajer s plamenometem se opil, dává přídavek a rožní pudla. Jdu se mrknout.
Zpoceny zada mam, berlinsky slunko neni tak liny, jak rikal dedecek. Kotva z prdele ven, jedno studeny druhym koncem dovnitr. Slibte mi, Werthre, ze nikdy nenapisete knihu.
No, tak mi ujel vlak, no. Panika netrva dlouho, kdyz jsi zatizena na dobry prihody. Vlak se splachne do tunelu, vir caru novin zaspuntujes stetkou a otocis v deniku na cistou stranku.
"Haßt du zu spät gekommt?"
"Ano, dedecku."
Sedim na schodisti pred Hauptbahnhof, oprenej o sloup a loupu banany. Jsou tri, ten nejvetsi pro Mirenku. Od Rickyho prijde odpoved: "Great news!" Ok, mam kde prespat. V kapse na par piv. Sucho v krku. S-Bahn nummer fünf. U-Bahn nummer acht. Na kruhaci u Kottbusser Tor me zastavi usoplenej starec a ukazuje na prazdnou lavicku: "They are sick people!" Slibim mu, ze si na ne dam pozor a zapadnu do baru na Oranienstrasse. Kobercovka, co drzi po kupe my boty, se rychle prodre. Mohl bych vymenit bryle za pantofle, jenze... to berlinsky slunko, vime?
Ricky s Marii bydli na Reichenbergstrasse. S fenkou dalmatina adoptovanou z Recka, ktera ma problematicky vztah k muzum. Predevcirem se ode mne nechtela hnout na krok, ted se culi, vrci a dela drahoty.
Koupim si placku s nic nerikajicim obrazkem elektrickyho sloupu. Berlin zu erinnern, ja? Turecka prodavacka o par bloku dal mi vysvetluje cestu k nejblizsi trafice a mraci se, kdyz se zahy vracim stejnou cestou. Nevim proc a zkousim si vybavit rty divky, ktera se prave zvedla od vedlejsiho stolus a kterou uz nikdy neuvidim. Davam si facku a dalsi pivo. V baru na Oranienstrasse 33 hraji Graceland od Paula Simona. Moje mama ma tuhle desku nekde doma, vzpomenu si na ni, na tatu, a rikam si, ze se taky mam dobre. Bin der Fliegender. Vlastik mi pujcil tricet ojro. V duchu se omlovam za to, ze ho mam za pitomce. Muj listek na vlak zrejme dorazi behem par dnu. Treba se do te doby neco stane.
Když jsem byl maličký, pořád mi vyčítali, že se v jídle jen šťourám, než abych ho jedl.
Lidé se dělí na zvědavé a tlusté.
Něco pěknýho bych napsal, něco v tom smyslu, když utrhneš poslední lístek kopretiny a vyjde ti, že to bude v pořádku, jenže květinový metafory už si musím nechávat pro sebe, dnes jsem byl na setkání květináčů ohledně jedné nové věci, a jako motto večera prohlásil jednu hloupost, a venku se rozpršelo. Ale předtím bylo dobře... should we go outside?... a pak taky. Těkal jsem očima ze strany na stranu, pak jsem nakreslil sám sebe, jak spím, a bylo mi dobře, na tom obrázku jsem se maličko usmíval, jako kdybych věděl, o čem se mi zdá, někdo mi položil ruku na rameno, ale nebyl tam, to bychom chtěli příliš, květinou vlka nenakrmíš. Dobrou noc.
Když byl vlk malý, chtěl být psem. Ale protože byl moc chytrý a zlý, a především – protože mu to maminka zakázala – vyrostlo z něj vlčisko jako poleno. Když běžel, země se třásla. Protože byla ukrutná zima. Zajícům umrzaly ocásky, ulamovaly se, a stádečka smutných chomáčků se v ledovém vichru proháněla pustinami. Přičemž zajíci vypadali velmi směšně. Což ovšem neznamená, že by se tomu zasmál pes. Pes je hloupý a žije v boudě. Kolem byli tedy jen vlci, a šklebili, což je zdravé, a tak prospívali, narozdíl od psů, jichž většina toho roku propadla.
(27.10.2007, 9.30am, rychlík EC 173 VINDOBONA, Berlin Hauptbahnhof – Praha Holešovice)
Pro dnešní krásnej pondělek, milá dívko, tu máme příběh ze života a taky obrázek.
To pan vlk jel takhle jednou autobusem a z ničeho nic vykřikl: "Támhle leží psí koule!", ale když se tam všichni podívali, uviděli, že lhal, poněvadž tam žádné psí koule neležely.
Vždycky to začne tím, že si uklidíš v pokojíku. Najdeš spoustu těch báječných věcí, který jsi zapomněl, všechny ty nedokončený plány, nedomalovaný obrázky, nedoroztříděný špendlíky, a pak taky šroubky, který jsi potřeboval minulý týden. Uděláš si kafe, velikánský kafe, a celej den ho stěhuješ z místa na místo, dokud ti hrnek neudělá kroužky na všech důležitých dokumentech, v náhodném pozorovateli bleskne poznámka o intelektuálským manýrismu, ale pro dnešek sám sobě pozorovatelem, takže ještě jeden kroužek a pak všechny plyšový zvířátka na jednu hromádku, ke dnešku to máme jednoho Modrýho zajíce (od maminky), teplýho medvídka Teddyho (od teplouše Eddieho), Kočičku (od Kubánce, kterej se tehdy zřejmě dost opil), myš Árona (jejíž pravou identitu odhalil teprve Dr. Aleš Janák, jinak ovšem od maminky) a posledního v partě, Pana vlka, kterejžto má jen dvě nožičky (od Denisy aka Lilli).
Pak, zatímco leštíš zrcadlo, ti dojde, že budeš mít do deseti let slušnou vanu, a říkáš si, že zítra ale opravdu už půjdeš plavat. Nebo běhat. Nebo aspoň nepůjdeš ke Špinavý Pandě na Mastný Nudle.
Za zrcadlem tentokrát Kafka, kdepak, ten by se do králičí nory nespustil, nu co, milej K. v tom lítá, někdo klepe na dveře:
"Vy jste Pan V.?"
"No..."
"Viděl jste někdy tuhle ovci?"
Bruslíš městem, na Strossu se válí mouchy spálený slunkem, z týhle housenky už motýl nebude, na rohu u lékárny číhají zkušení, zda pojede dřív osmička nebo čtrnáctka, nejdřív ale jede kropicí vůz, rozhodí make-up holčinkám na zastávce a ty se ohlídneš, jestli to alespoň někoho pobavilo. Ne. Pejsci na chodnících jsou rok od roku menší, příští sezónu vyrazí do ulic i krtci. Letenské náměstí přechází stádečko ovcí.
"Ahoj pane. Dáš si kafe?"
"Jo... a zázvorku."
"Jasný. Všechno dobrý?"
Konečně jaro, psí chlupy přede dveřmi, krapet toho sportu, já vám dám jaro, syčáci, léto, zpocený půlky, jasně, vlažnej vítr, do toho ti nabídnou gumový medvídky teprve, když to už samozřejmě nečekáš, pročež jemnou poetiku tak akorát mezi dva chleby.
Najít skutečnou fyzickou hranici mezi mnou a vším ostatním zcela evidentně nejde, mám na nose kaleidoskop tak dlouho, že už o tom ani nevím. Pročež sám sebe redukuju na pouhýho pozorovatele a půjdu spát.
známka blogu: 1.33
počet hlasů: 12