On si člověk tou krajinou tak brouzdá a raduje se z toho, že západ slunce není tak kýčovitě červenej jako vždycky, že dneska je to pěkně v chladnejch barvách, po kterejch se kreslí slámově žlutou, počítáš vysklený okna na těch šedivejch halách, co se táhnou podél každýho nádraží a je ti dobře, protože ten metronom, co bije o kolejnice pod tebou, teď dělá všechnu tu práci za tebe. Můžeš se jen tak dívat ven, klouzat čelem po studeným, oroseným okně a vzpomínat na minulej podzim, protože čas se teďka nepočítá.
Vzpomínám si, že mi tenkrát strašně táhlo pod kabát, jak jsem tak stál před Berliner Bank a díval se sem a tam, byla tma a na třech přechodech pro chodce. který vedly na můj chodník, se střídali panáci v pochodu a v pozoru a já pokaždý mžoural do toho davu, kterej se pomalu chystal na druhý straně, jestli z něj někdo nezamává.
Lůžkovej vagón je z roku 1978 a s každým úderem o koleje tady pulzuje malý oválný světýlko, který vypadá jako ze starýho chevroletu z šedesátek. Tři prázdný postýlky nad sebou a devět prázdnejch kabinek, v celým vagónu do Bratislavy jsem sám a z pod naškrobenýho povlečení mi vykukujou chodidla.
Jdeme po Oranienstrasse s Rickym a Marií a trochu se motáme. Marie se zastaví, chytne nás oba za rukávy a povídá: "Pojďme si udělat sentimentální večer!"
Objednáme si vodku a já vyprávím, jak to všechno bylo. V té kratší, půlhodinové verzi. Pak si objednáme ještě jednu vodku.
Jednou takhle, bylo to v Krumlově, hluboko v noci, jsem seděl nahej v okně a vůbec jsem nevěděl proč. Tenkrát jsem se rozhodl, že tam budu sedět tak dlouho, dokud nepřijdu na to proč. Nakonec se do mě dala zima, vlezl jsem si do spacáku a připadal si jako blbec.
Seděli jsme s bráchou v přední lavici v kostele, uprostřed zimy. Přišli tenkrát snad všichni a jak se ohřál vzduch, vzala se odněkud moucha a bez stresu si to malátně pochodovala po tom lakovaným dřevě a myslím, že jsme tenkrát oba dva s bráchou s definitivní platností pochopili, že je vlastně všechno v pořádku a pak jsme na ramenou vynesli tu rakev ven.
Rok a půl na to jsem čůral na strom v nějaký aleji ve Varšavě a přes boty mi přebíhaly stíny větví a měl jsem podobnej pocit.
Člověk si tou krajinou tak brouzdá a říká si: "Hezký to je."
Letiště Budapest Ferihegyi, pravé poledne.
Trčíme tu od včerejška, kdy jsme polomrtví únavou přiletěli z Tel Avivu. Přípoj do Prahy byl zrušen, posílají nás přes Frankfurt. Těsně před check-inem je celý terminál hermeticky uzavřen, později vychází najevo, že kvůli tureckému letadlu, jež bylo omylem odbaveno na schengenském terminálu. Uvnitř vládne chaos, vně terminálu panuje zuřivost. Oficíři nahánějí zmatené Turky, všichni ostatní nahánějí zmatené dámy na info-stáncích a slušnosti na všech stranách rychle ubývá. O jedenácté nakonec rezignujeme a v letištním hotelu si objednáváme grilovaného lososa s chřestem.
Ranní spoj je ovšem taktéž zrušen, dopolední je přeplněn a v tuto chvíli se třeseme, že naše letenky (za posledních 20 hodin už čtvrté vydání) jsou zas jen plýtvání papírem. Objednávám si skotskou. Bez ledu, dvojitou.
V Tel Avivu jsme přistáli před třemi dny. 28 stupňů Celsia, palmy a jemně kořeněnej vzduch. Co vám budu povídat, dědečku? Paráda je to!
Na letišti si nás vyzvedne Yohai Edery, tělnatý žid s dětským obličejem a mývalím pohledem. Velkou novinou je, že nehrajeme v Tel Avivu, ale v Akku, stařičkém přístavním městě hned vedle Haify. Všichni se zastydíme, neb naše statusy na facebooku tím ztrácí na aktualitě, nicméně – Středozemní moře, orient – na co bych si stěžoval?
Nám přidělený stage je přímo na nábřeží, pod šírým nebem, hledištěm je přilehlá ulice a horizontem západ slunce nad mořem. Báječný. Nábřeží a pláž pod ním je napěchovaný obskurními a tuze angažovanými kreacemi souborů z celé Evropy, hraje se na písku i v moři a na každém rohu je stánek s čerstvou šťávou z granátových jablek. Vroucí kotel a zmatení jazyků na kamenech, které tu kdysi na sebe pokládali Féničané. Takže nevím jak vy, ale já si jdu dát někam pivo.
Nebo třeba pět piv. Pod námi jsou tisíce let staré krypty, před námi snad o něco mladší hradby a na ně promítá berlínský VJ obřího slzícího Elvise. Arabové, Židé, Francouzi, Rusové, Němci a banda Španělů zmatlaná místním hašišem. A mořskej vzduch, kterej se po západu slunce ještě o něco víc rozvoní. Vědomím se mi rozvaluje ten vlezlej pocit, že něco je ukrutně v pořádku.
Druhý den máme poněkud pomalejší start, ale pohárek čerstvě vymačkaný explozivní dobroty z nás udělá bandu rozverných fretek, které brousí tržištěm v bludišti starýho města a větří maso. Koření, šátky, cetky, hračky, ryby, ústřice a čínský boty. A milijón polodivokejch koček, který spřádájí plán na největší rybí loupež století.
A pak, deset vteřin po začátku představení vypadne proud. Dobrých deset minut Miři s Radimem improvizují téměř po tmě a dav se srocuje, neb všechny zajímá, co se v té tmě vlastně děje. Pantomima ve tmě je sice poměrně experimentální forma, ale dav je evidentně spokojen a návrat napětí do drátů všichní oslaví obřím potleskem. Hurá, divadlo bude.
A hodinu po té ještě jednou. Elektřina zdechne během představení třikrát, vždy na deset minut, než příslušný technik propojí vyhořelou rozvodnu hřebíky. Paráda. Jako zástupce technické sekce jsem nakonec vyvlečen násilím na jeviště a v mezích pantomimy krutě dehonestován, přičemž je mi i vyhrožováno smrtí. Dav souhlasně přikyvuje a já se pokouším oběsit na prodlužovačce.
Takže radši jdeme zase na pivo. Yohai neustále trvá na tom, abychom se spolu znovu a znovu fotografovali, a v průběhu večera mi dochází proč. Nehledě na to, že se brzy odněkud zjeví další "fotograf" a zcela nepokrytě na mě bez ustání civí, přičemž se Yohaie ne zrovna nenápadně vyptává, jestli jsem taky gay. A přitom kolem brousí překrásné dívky s ostře řezanými nosy a ani pohledem o mě nezavadí. Ach jo.
Zatímco zbytek party jde do hajan, vyrážím reprezentovat partu na jakýsi narozeninový večírek do vedlejšího města. Jeden drink a všichni začnou mžourat, není se co divit, je to parta pracantů, takže končím na hostelu, je nějak brzo, do hajan se mi nechce, je horká noc a vzduch voní skořicí a já si připadám jak odtrženej od prsu. Naštěstí před vchodem zevlí společnost mnoha národů, pije se jakejsi izraelskej pastis, tak oslovím prvního člověka a dáme se do řeči, společnost se proměňuje, někteří jdou spát, ale mezitím doráží posily ze všech zkomírajících večírků v centru. Zní tu angličtina, hebrejština, francouzština, ruština, němčina, španělština a jeden ožralý Francouz dokonce chvíli hovoří česky. Za svítání se proplížím do pokoje, jen aby mě o hodinu později vzbudili. Ach jo. Směr Ben Gurion Airport. Cesta do Prahy bude trvat 35 hodin.
Onoho vlahýho večera, sobota to byla, jsem vyvalili pupky u Audrey na verandě. Audrey je obří hyperspolečenská dáma ve středních letech a její domek je neoficiálním společenským centrem. Na verandě už asi týden bydlí pes. Nikdo neví, odkud přišel, ale je mu tam dobře a nelze se ho zbavit. Týden na to se sbalí a osquatuje verandu na druhém konci vesnice. Jeho motivy jsou neznámé. Oné soboty jsme ovšem po jeho vzory vyvalili pupky a spokojeně mžourali do zapadajícího slunka.
Jak pomalu přibývalo prázdných plechovek od piva, hovor nabýval na rychlosti a brzy se odpoutal od orbitu kol současných událostí, aby zmizel kamsi do vesmíru náhodných impresí, vzpomínek a sentimentalit vůbec. Po úsměvném průletu souhvězdím mladických traumat a ztracených romancí několikrát obkroužíme zhroucenou hvězdu dětských vzpomínek a vystřelíme do volného prostoru dlouhých pomlk.
V jedné z nich Adam odložil pivo a prolomil zamyšlené ticho.
“You guys ever heard about Wabacock?”
“Waba-what?”
“What-cock?”
“What-what?”
“Wabacock.”
Adam, nejmenší a nejširší z mých rudých bratrů, se rozlil do křesla, odpudivě si odkašlal a spustil. Hovořil velmi vážným, až zasněným tónem, o dnech, kdy byl ještě maličkým hubeným indiánkem. O dnech, kdy chodíval se svým dědečkem na východní břeh ostrova sbírat byliny. Vyprávěl o kamenité pláži, stolových skalách těsně pod hladinou jezera, o oranžovém měsíci vycházejícím nad hladinou.
Adam je poněkud obhroublý charakter, nikoli nevzdělaný, však notně zpustlý. Touto hodinou obvykle se značným hlukem vyzvrací dvacet piv, zahaleká: “Let's party!” a vydá se najít svou lahev Jima Beama.
Ale onu sobotu seděl, vyprávěl a leskly se mu oči. Vyprávěl o Wabacocku, tajné pláži na východním pobřeží. Ostatní jen pozorně poslouchali a občas vážně zamumlali: “Mmm... Wabacock.... Wabacock...”
Několik dní na to přišlo to ukrutné horko. Vlhké a dusné horko, jak už tomu na Velkých Jezerech bývá. Seděli jsme pod stromem před Creation Centre, otírali pot z čela a funěli. Řeč byla o nezvedených klimatických poměrech a zpocených kulkách. Zmínil jsem, že jsem si letos ještě pořádně ani nezaplaval a jak je mi za to studno, načež mí rudí bratři pokývali hlavou.
Ptám se, jestli někdo neví o nějaké dobré pláži. V ten moment se Adam probral z dřímotu a zahalekal:
“Let's go to Wabacock then!”
“What-cock?”
“Let's go to Wabacock!”
O půl čtvrté odpoledne skončilo představení a já, Ash, Johnny Miikanote, Josh a tlustej Adam jsme naskákali do Ashleyho odřenýho rezavýho trucku a vyrazili. Cestou jsme vybavili expedici bednou piv, párkama a kusem hovězího a s křikem “Let's go to Wabacooooock!” zmizeli v oblaku prachu na Kaboni Road.
Kaboni Road se po deseti kilometrech změní v kamenitou cestu kolem štěrkových dolů, pak několik tajných odboček, až nakonec odbočíme dírou v křoví směrem na východ. Kolem prskají zuřící veverky a na kapotu se lepí chomáče pavučin, dokud se po několika minutách křoviska nerozestoupí a před námi se otevře obří modrá plocha Huronského jezera.
Všichni posvátně vydechneme: “Wabacock!”
Adam se pyšně rozkročí na vybělených valounech a obřadně prohlásí: “Welcome to Wabacock!”
Pláž je sotva dvěsta kroků dlouhá, snad deset metrů široký pás počasím ohlazených kusů opuky, od malých oblázků až po obří pláty, ze kterých jsem si postavil ledničku na piva. Pár kroků od břehu už tvoří dno obrovská opuková plošina, voda sotva po kolena. Následující večer tu budeme Barryho Beavera učit plavat. Barry je z kmene Cree, prérijní indián. Ač bobr, vody se bojí.
Po asi tak sto metrech plošina konči a dno se propadá o dva metry, na severní části je ještě jedna plošina v poloviční hloubce. Přípravka pro prérijní indiány.
Voda je chladnější než v jezerech na ostrově, chladnější než v zátoce Wikwemikong. A vlny víc než solidní, když se trochu zvedne vítr. Indiáni mají radost, že umím plavat, a s křikem se cachtají jak hejno ožralých lachtanů.
Když mě voda konečně omrzí a vypotácím se na břeh, Josh už na klacku opéká maso. Obscénně kývá svou svačinkou nad ohněm jak zpola ztopořený penis pod hladinou.
“Wabacock. Where all cocks are wobbly.”
Cestou zpátky žvýkáme zpola syrové maso a po bradách nám teče šťáva, sedíme vzadu na kapotě a vlasy pomalu schnou ve větru. Je nejvyšší čas vyrazit do Ruin a připravit večerní představení.
...
Následující den strávíme odpoledne v Manitowaning Bay. Z druhého břehu nás dalekohledem pozorují dvě dívky (nelze to na tu dálku rozeznat, proto doufáme, že jsou to dívky). Joe Burnt, Josh Peltier, Johnny D. a já. Tři malí, hnědí, ovální a jeden vysoký, hubený a růžový. A všichni brumláme, že tohle zkrátka není jako Wabacock. Kdepak, Wabacock je jen jeden.
Večer po představení za mnou přijde Joshua a zašeptá ono zaklínadlo:
“Let's go to Wabacock!”
A tak zas jednou naskáčeme do Adamova obřího 4x4 a vyrážíme do lesa. Už je dávno tma, v batohu mám lahev australskýho cabernetu a zbytek party sedí na krabicích toho odpornýho výblitku, kterej tady prodávají pod značkou Budweiser. Na jedný z krabic sedí Barry Beaver a mlčí. Barry má z vody strach.
(a jestli se Barry Beaver utopil to se dozvíme příště)
Většina těch dnů si jen tak profrčí kolem a nanejvýš mi rozvlní chlupy na ušních boltcích. Nebýt toho, ani o nich nevím – jak o těch dnech, tak o chlupatosti uší.
Od úterka do soboty to vypadá asi takhle:
Proberu se mezi devátou a desátou ranní, postel je mi krátká a všechny deky, který jsem na sebe večer tak pracně vrstvil, se povalují na zemi a dávají tušit, že se mi zase zdálo o lovu na medvědy. Odložím imaginární oštěp, přistoupím k oknu a zahalekám bojový pokřik. Z korun stromů se vznese oblak černých ptáků a s divokým štěkotem zmizí za obzor. Je dobrým zvykem lovce oznámit své budoucí kořisti, že lov začíná. Kdo se necítí na dobrodružství, ať zůstane doma.
V nastalém tichu přeměřím pohledem oblohu a široce se zašklebím. Není pro to nejmenší důvod, ale ďábelským šklebem nic nepokazíte. Nikdy nevíte, kdo vás tajně pozoruje. Pumy mají ve zvyku svou kořist sledovat z korun stromů i několik dní.
Proto každé ráno v divočině raději zakřičte směrem vzhůru: “Vstávej, ty tlustý prase! Za deset minut vyrážíme!”
Kočky jsou namyšlené a urážky nesnesou, raději se seberou a půjdou zase lovit chromé krysy.
Když tedy naježím hřbet celé rezervaci a zavřu zobáky všemu dotěrnému ptactvu, opět navrstvím deky jednu na druhou a schoulím se pod nimi do klubíčka. V každém vlku dřímá malé chundelaté štěně, víme?
Většinou kolem poledne začne mi připadat trapné jen tak se povalovat, v téhle krajině káva sama sebe neuvaří. Klátím se ke schodům, klátím se ze schodů, klátím se pod schody... kuchyně klátí se sama, domek je celý nakřivo, ovšem takhle po ránu mi to ani nepřijde, jsem nakřivo a o pravém úhlu nechci ani slyšet. Kávu si uvařím, uvařím ji mnoho, ať jsem jako fretka! Kávovar chrchlá jak veterán z první války, z vany prchají pavouci na všechny strany a horká pára stoupá ke stropu. Pozor, můj báječný vesmíre, dnes bude den jako každý jiný!
Zprávy na internetu, e-maily, denní porce Animal Collective, káva a ponožky s dírou na palci, soukromé zátiší mladého muže na prahu bláznovství.
Někdy krátce po jedné odpolední navleču kalhoty, zvolím jednu ze tří košilí (tu čistou) a jeden ze dvou výrazů tváře (ten zasněný) a vydám se po Wellington Street dolů k jezeru. Cestou zdravím důchodce zevlující na shnilých verandách, mžourám do slunka a broukám si něco od Deerhunter.
O pět minut a dvacet refrénů “Nothing Ever Happened to Me” později zatočím doleva na dvorek De-ba-jeh-mu-jig Theatre Group Creation Centre. Pokynu všem, kteří zrovna kouří pod Smoking Tree a hlesnu: “Aanii!”
“Aanii Martin!”
“Aanii Standing Tall White Pine!”
Vyšlapu do patra, nahodím jističe, všechno jede a všechno svítí. Poopravím pár reflektorů pro lepší pocit z práce a schoulím se v koruně stromu, který roste v rohu osvětlovačské kabiny. Z kočičí perspektivy mžourám dolů, do sálu. Premiéra byla už před měsícem, všechen humor se za tu dobu unavil a tvrdě spí.
Vědomí mi skáče z větve na větev, prohání se po loukách a loví antilopy. Obraz se mihotá teplým světlem jako film z promítačky a co chvíli se zastaví – to se pak na pár vteřin vrátím, stisknu správnej knoflík, posunu ten či onen fader – a padnu pozadu zpátky, do světa promítanýho na vnitřní stranu hlavy.
Jsou skoro čtyři odpoledne, shodím jističe a zakručí mi v břiše. Ulici přejdu poslepu, neodvážím se otevřít oči. Tam nahoře na ně číhá slunko, stejně hladový jako já. Vyklovlo by mi do obličeje dvě černý díry a byl bych dědkům pro legraci. Servírky z Musky Widow o mně vědí všechno včetně díry na ponožce, já si přitom ani nepamatuju jejich jména. Objednám si nějakej mastnej oběd a zázvorovou limonádu a poslouchám starce, jak nadávají na blahobyt. Jeden z nich má bílý vlasy na ježka, húlku a mečivej hlas plnej zášti. Každé odpoledne má jiný problém. Jednu mu tu hůlku vezmu a zlomím mu ji o záda.
Do vesnice Wikwemikong, centra stejnojmenné rezervace, je to z Manitowaningu sotva patnáct kilometrů. Na kole tak čtyřicet minut, zvolíte-li rekreační tempo. S větrem a medvědy v zádech hravě pod půl hodiny. Nejdřív objedu celou zátoku až k odbočce na Kaboni, pokouším se synchronizovat šlapání do pedálů s Daft Punk, až mi jde od huby pěna, proletím zatáčkou u Two O'Clock, až nakonec skončím dole pod Buzwah Hill. Dřív jsem se škrábával do toho šílenýho kopce, jen abych ho na druhé straně sesvištěl dolů, zpocený a nasraný. Neb nám tu nejde o výkon, ale o radost ze života, vezmu to doleva po opuštěné, nepoužívané Lakeshore Road. Tahle silnička se kroutí kolem severního okraje rezervace, kousek od břehu Huronskýho jezera, a pomalu stoupá na Monument Hill. Žádný auta, jen veverky, mývali a medvědi. Idylka kanadské divočiny.
Dolů z Monument Hillu se spustím s rozpřaženýma rukama, s hubou plnou větru si zpívám něco od Jefferson Airplane a otylé indiánské squaw si na mě ukazují prstem. Ano, dámy, takoví jsme tam u nás všichni.
Vesnice Wikwemikong sestává z pár set dřevených domků (stejných jako všude jinde v Kanadě) od těch nových, naleštěných, až po ty vyhořelé. K tomu škola, obchoďák Andy's (s parádním řeznictvím), pošta, Tribal Police a všechny ty základní záležitosti. Občas nějakej ten stánek se smaženejma věcma. A samozřejmě Aréna – hnusná velká hala, kde se každou sobotu pod rozličnými záminkami koná diskotéka.
Pravá indiánská diskotéka, duchem zcela identická s archetypální českou venkovskou diskotékou. Ožralí indiáni od osmnácti do sedmdesáti, hnusný pivo v plastovám kelímku, před vchodem rvačky, za zatáčkou čtyři policejní hlídky a v příkopech nablito. Občas se ukáže i ten dvoumetrovej klátivej běloch, co vždycky pije Bacardi & Coke a pak tančí originální choreografie na téma epilepsie. V jednu ráno se zavírá a všichni se rozprchnou na soukromý večírky, kde se pokračuje v rozhovorech a příslušných rvačkách až do nedělní noci. Víkend v rezervaci má v sobě nádech čehosi strašidelného.
Vyškrábu se nad vesnici ke kostelu a hned za ním to střihnu doleva. V polovině devatenáctého století tu jezuité postavili školu, na místní poměry impozantní budovu, a v té pak katolizovali malé indiány hlava nehlava. Co se tu tenkrát dělo, nebudu vyprávět, protože to není pěkné. Dnes tu stojí jen obvodové zdi, geniální kulisa pro site-specific divadlo. Pár týdnů jsme tu s rudými bratry budovali scénu, žonglovali s hřebíky a halekali vulgarity v českém jazyce.
A tak si zase všechno zapojím, ozkouším a podrbu se na zátylku. Zvuk má na letní scéně na starosti Sunny Bear Osawabine, moudrý muž a skalní fanoušek Iron Maiden. Ptám se, jak se věci mají, a Sunny odpoví: “Aah, much goodly!”
A pak proběhne představení, toho dne už třetí.
Američtí komáři jsou velcí, zákeřní a je jich nejvíc nejvíc nejvic. Občas mi po nich zbudou velké fialové skvrny, občas – když jsou pomalí – jen malé mastné skvrny.
Pak jedu domů. Na Wikwemikong Way je tma jako v pytli, na jezeře se třpytí měsíční světlo, v příkopech se mračí lišky a mývali a mě už od tý cyklistiky bolí prdel. Zlomím se doma do gauče, naleju si sklenku červenýho a otevřu Murakamiho.
"Vezmi si taxík, jo?" řekla a v šeru vlakovýho kupé to vypadalo, jako by se dívala někam vedle. Přehodil jsem si přes rameno tašku a řekl, že jo.
"Berlín je v zimě hnusnej. Šedivej."
Zarazil jsem se ve dveřích a hlavou mi proletěla vzpomínka na ten déšť, tenkrát na začátku prosince. Reichenberger Strasse, Kreuzberg. Spali jsme jen pár hodin, ještě opilí spěcháme na Kottbuser Tor. Sotva svítá. Řekneme si ahoj a neuvidíme se čtyři měsíce.
Vyskočil jsem z vlaku, hlavák je plnej těch divnejch postav, co se pohybujou pořád dokola. Ještě na nástupišti mi došlo, že si nepamatuju její jméno. Zřejmě mluvila ze spaní. Někteří to občas dělají – probudí se a něco ti řeknou, nedává to smysl, ale přesně to zapadá do té situace, jako by pokračovali v rozhovoru, který vedli den předtím, ale přeskakovali každou druhou větu.
Do konce mi zbývá několik stránek a tak jdu nakonec na tramvaj. Někde za Klárovem knížku zavřu a s obličejem přilepeným na sklo mžourám ven. Sotva svítá, obloha je už jasně modrá, ale dole, na zemi, je pořád ještě tma. Z tašky vylovím přehrávač a pustím si Zooropu.
Je to alespoň rok, možná dva, co jsem naposledy poslouchal tuhle desku... a potom si vzpomenu, kde jsem ji slyšel poprvé. Je to možná... šest let? Měla na sobě jen černé podkolenky a seděla na posteli naproti mně. Okno bylo otevřené a záclony pluly po celé místnosti, všechno bylo bílé – až na ty podkolenky. Nahý, naproti ní, dívám se jí do očí a nic neříkám. Týden předtím jsme se rozešli.
Včera jsem se probral v křesle, zkroucený do klubíčka, s hlavou jako střep. Z vedlejší místnosti prosvítá polední slunce a v hlavě se mi míhají obrazy z minulé noci. Bosky poskakuju po hrázi podél řeky – momenty z představení v umaštěným klubu – bar ve squatu Medika – ten chlapík z Indie – můj dlouhej monolog na téma radost ze života – Marija – hovory o láskách a brzkých svítáních. O patro výš funguje jedno umyvadlo, umyju se studenou vodou a převléknu do čistého prádla. Marija přinese jahody a na chodbě hlasitě chrápe šlachovitý vousáč s dready po kolena. Za půl hodiny mi jede vlak, vyjdu na terasu a málem omdlím, když se poprvé nadechnu horkýho vzduchu. Poprvé mi dojde, že jsem na Balkáně. Všude kolem se hemží mraveniště, pondělí v Záhřebu jako každý jiný... na tramvajové zastávce potkám tamtoho chlapíka ze včerejška, nevzpomínám si na jeho jméno, on říká, že se uvidíme za rok, v tramvaji je horko k zalknutí a hlava mě přestává bolet. Přeskakuju koleje, v kupé je klimatizace a přede mnou třináct hodin ve vlaku.
Něco legrace uplynulo za ty týdny, i obrázků přibylo. Jsou někde tady:
= přesně tady.
Courám se loukou, ušima plácám ve větru – tak šestnáct nebo sedmnáct let, víc mi není – šťourám se stéblem v zubech a občas jdu pár kroků pozadu, jen tak pro radost.
Zmizely všechny významy a souvislosti, všechno je tak samozřejmé a dokonalé – řeka, hradba obrovských buků a vůně suchého vzduchu. Mám trochu zpocená záda, vítr pokaždé zastudí pod košilí a já jen rozhodím ruce do stran a udělám zas několik kroků pozpátku. Vlasy mi pokaždé znovu vletí do očí.
Na chvíli už zase rozumím tomu, že je všechno prázdné. Už se nebojím, nemám strach z ničeho, nebojím se ani o tuhle chvíli – že zmizí, že na ni zapomenu nebo že se sem nikdy nevrátím. Nikdy se tu nestmívá, ani nevím, jak tu běží čas a možná už je to týden nebo dva, ale tady mě nikdy nenapadne nad tím přemýšlet.
Někde v téhle louce musí žít kočka a já tak toužím ji potkat...
FFFFFFFUUUUUUUUUU-
Psí ráno! Jak vykropenej krtek buřtit se cizím městem – to není nejlíp, kluci, není! V podchodech je nachcáno, krajinou se válí chuchvalce zkyslýho mlíka a ty si říkáš: Tak tomuhle říkají teď a tady?
FFFFFFFUUUUUUUU-
Nemůžu se zbavit myšlenky na pomeranč. Velkej, oranžovej, celulitickej nemytej pomeranč. Sežral bych ho, na šest způsobů, sežral bych ho docela nezpůsobně. Představa ulepenejch vousů je tlustá moucha masařka, co si ti nad ránem sedne na nos.
FFFF---
Attention all passengers of Sky Europe flight to Vienna. In attempt to piss you off we decided to delay your flight for one hour.
Tygrem sám sobě, můj odraz v zrcadle má cigáro v koutku a pytle pod očima. Pošlu polibek skrz sklo, to praskne napříč a z rohu do rohu přeběhne pavouk. Pavoukem sám sobě, kdykoli, má drahá...
Jedné napíšu vzkaz na brýle, té druhé do nosních dírek a tomu třetímu nikam. FFFFFUUU-man mi dává přečíst báseň, dobrou báseň, jenže je příliš brzy a mám krtčí. Dáseň. Whatever.
Být had, kousnu se do ocasu a myslím na marnost hadovitosti. Mám to ovšem složitější, k vlastnímu rozkroku se nesehnu. -UUUUU- a ráno jak piknik pod sloní prdelí. Deštníky bývají přeceňovány a jejich ostré hroty se blýskají v úrovni mých očí. Ach.
Pořád myslím na ten pomeranč. A tak doufám, že dílko se podaří. A když ne – FFFFFUUUU- !!!
Ze všeho nejděsivější je představa, že se vrátím tam, kde už jsem byl. Že budu vědět, jak všechno dopadne a že příslušné radosti budou jak oschlej dort z narozenin, na který si nikdo z tvých lásek nevzpomněl. Bum. Bum. Bum.
A až se mě tam dole zeptaj, co že jsem to tropil – budu citovat jednu dámu: “Aspoň jsem se povozila na kolotoči. A ani to moc nebolelo.”
Cesta domů – je daleká. Táhne ze mě rakija a mám chuť vrhat po lidech předměty, jenže trnu hrůzou, že by to někoho mohlo obtěžovat. Brzká rána na letišti jsou charakteristická svou neerotičností. A to je mladíkovi, lačnícím po orosených kozenkách, velmi nesympatické.
A to ještě nevěděl, co se dozví toho večera.
Brian Sprack vyrůstal na předměstí Londýna, kolena měl od bláta a chtěl být námořníkem. Jednou mu oblékli čisté kalhoty a poslali ho do školy pro námořníky.
Brian Sprack se plavil po všech mořích zeměkoule, ničeho se nebál a všemu se smál. Pak potkal Joyce a sklaplo mu. Tak se vzali a měli spolu sedm dětí. Těch sedm dětí vyrostlo jako z vody a vzalo si sedm jiných dětí a narodilo se jim šestnáct dětí.
Brian s Joyce bydlí v malém domečku v jedné ospalé díře kdesi v Kanadě, vstávájí každý den brzy ráno a vaří si čaj. Mají se rádi a nemluví o tom.
To jsem byl takhle nedávno na jednom ostrově na jednom zamrzlým jezeře. Mrzlo tam, indiáni kouřili před vchodem, a když dokouřili, šli dovnitř, protože jsem je učil o světlu, tmě a o tom, co je mezi tím. Pak šli zase kouřit.
Taky jsem jim vařil svíčkovou na smetaně. S knedlíkama.
A celej ten měsíc jsem bydlel u Briana a Joyce, nejlepších důchodců na Hurónském jezeře.
Martin vyrůstal na Bukovině a kolena nikdy neměl od bláta, od toho měl mladšího brášku Lukáše. Pokud ovšem nesáňkovali v listí nebo neobjevovali čmoudík, pak nebyli samozřejmě k rozpoznání.
Martin chtěl být učitel jako tatínek, jenže narozdíl od tatínka byl truhlík a popleta, tak ho radši poslali do školy pro architekty.
Martin se stejně nakonec coural po všech čertech, ničeho se nebál a všemu se smál. Ale jednou mu sklapne.
Hořčice. Jedna z věcí, ve kterých se špatně plave. K čemu ji vezeme půl bazénu, není jisté. Snad někde čeká půl bazénu párků. Nebo bůčku. Dost na to, abychom se s úsměvem vydali k obzoru.
Dijon je tak trochu díra. Jenže do toho my, kluci z venkova, nemáme co mluvit. Tak nemluvíme a jdeme hledat nějakej bar. Je něco po jedenácté, nikde nikdo, i v umakartovejch pizerkách židle na ježka a i žebráci z povolání se válí doma u televize. Dobře, je to díra.
Před Café Chez Nous, v zastrčeném průchodu, kouří mládež v brýlích a kožených bundách a vede dlouhé rozhovory o letošní úrodě žab. Celé to připomíná dobré večery ve Vertigu, dokud ovšem neobjednám Cote du Rhone – víno je dobré a veškerá podobnost s oranžovým peklem tu končí.
Druhého večera přijímáme pozvání na večeři. S Aniččiným dědečkem se setkáváme ve strašidelně luxusní kavárně na Place de Darcy. Dědečkova třetí žena, půvabná čokoládová královna z Indonésie, se jmenuje Tiffany – alespoň tak jsem jí říkal, aniž by protestovala – a kouří mentolky. Starý pán zahlásí: “Tak jdeme do hospody, kluci!” a flotila taxíků brzdí před restaurací, čerstvě umytí číšníci krouží mezi stoly a cení dokonalý chrup. Chrup. Jako předkrm volím šneky a volím dobře, šneci jsou lahodní, lahodné je i srnčí, a vůbec, všechno kolem, vzorky dobrot kolují v obou směrech a ubrousky chutnají po uzeném lososu. Za každé sousto přísaháme vypálit do základů jednu českou restauraci.
Den poté sedím na náměstíčku s kolotočem, u kavárenského stolku na slunečné straně. Opodál skupina šklebících se Francouzů a mezi nimi příliš pohledná dívka. Chvilku si vyměňujeme úsměvy, ona naštěstí zmizí dřív, než ze sebe zvládnu udělat idiota. Celé odpoledne je tedy o čem přemýšlet, pak uběhne noc, po ní přijde přijde ráno, to člověk nepřemýšlí, jen pije kávu, a pak je odpoledne, v Německu prší a to je příjemné, přilepím čelo na sklo auta a duše má vyvalí se v županu na kanape.
Jiří, Linnea a Honzík stojí v bahně před králíkárnou a dohadují se, který králík je nejhezčí. Můj favorit v pravém horním kotci melancholicky hledí do země a cítí se vyloučen. Hovoří ovšem francouzsky, steně tak jako všichni jeho dobří bratři. Larçon je standartní díra uprostřed Burgundska. Pár domků z kamene se základy z časů, kdy se ještě některé věci braly zbytečně vážně, pár polí z hlíny a v ní stopy z našeho sobotního výletu.
Tu noc jsme se my pitomci vydali na procházku po vsi, že si uděláme takové kolečko po návsi. O šest kilometrů dále se brodíme bahnem a venkovskou tmou, Honzík vzdává hold svému pražskému původu a prudí. Obdařen nočním viděním vedu společnost mezi kalužemi, jen Honzík apaticky čvachtá tím nejhorším brajglem a mlčí. Mí přátelé mě vzápětí zbaví stopařského postu, když se je pokouším provést akátovým lesem a vydají se po poli jak stádo krtků po fotbalovém hřišti.
Včera jsme hráli v Salives, stařičké vesnici se středověkým opevněním. Ve tři hodiny odpoledne. V sále pro dvě sta lidí bylo sotva třicet apatických francouzských venkovanů. Záměr celé akce zůstal poněkud nejasný, nicméně druhý den ráno pořizujeme památečná fota s Madame Elise a jejími králíky a odjíždíme do Dijonu.
Dneska se čerti žení, maminko! Sype se to jak z roztržený cejchy a kočičí cestičky mizej jedna po druhý. Mrzne, až se jednomu kouří z uší a bejt tygr, už tu dávno nejsem. Bejt tygr, sedím někde u skleničky havanskýho rumu a žvejkám brčko, jenže to tak dopadlo, že trčím v týhle zasněžený díře a dolů k jezeru sáňkujou psi, co je svědí prdele.
Je to skoro dva týdny, co jsem takhle dřepěl za oknem takovýho divnýho hotelu, uprostřed polí kdesi za Paříží. Ničím to tam nesmrdělo, venku pršeli kočky a psi a to zatrolený lednový slunko mžouralo stejně ospale jak já. Byl jsem vzhůru už dobrejch třicet hodin, konečně v teple, po všech těch mrzutostech na letišti Karla Góla zralej tak akorát na to popřát strýčku Fidovi dobrou noc. Zalomenej do peřin nastavuju budík, o dvě hodiny později bude třeba doklátit se na večeři a ulámat hlavy všem přítomným krevetám. A zalejt pivem, ať to kvasí.
S plným bachorem šťourám se v zubech – tykadlem – a s jistým znepokojením sleduju, jak venku přestává pršet. Poslední záminka k pádu do pelechu sebou pleskne do kaluže, nedá se nic dělat, kluku, tam za kopcem je Paříž, co by tomu holky řekly, Paříž, studnice pitvornejch příhod a přehnanejch vyprávění, potenciál průseru na obou březích Seiny, šmarjá krucinál, tak jo! Jdu pochcat Eiffelovku.
Škrabu se na zadku před vítězným obloukem na Champs-Elysée a představuju si, jak po tom kruháči kolem dokola sáňkujou psi, jak na svejch svědících prdelích krouží epické kružnice a odhalují tak princip lidského bytí stejně bezděčně jako když vám moucha sere na brejle.
Eiffelovka je... veliká.
O pár bloků dál spí na chodníku strejda, postavil si z odpadků kolem sebe hráz a svět na něj nemůže, tak klidně dříme a v ruce pořád drží vajgla.
Na doporučení přítele, jenž je zde znám pod pseudonymem Le Petit, se vydávám na Bastillu. Poslední spoj do hotelu je v tahu, potřebuju vydržet do rána a z tohodle baru je slyšet Keith Jarrett, takže smekám čepici a vzápětí už pyskem reju ve sklence červenýho a libuju si v člověkovatosti. Bez špetky studu. Barman je původem z Alžíru, s člověkovatostí má jistě velké zkušenosti, neb o nich nemluví.
O nic dál, však o něco později vleču se ulicí, když z baru vyjde překrásná dívka s kalnýma očima a mohutně se vyzvrací, aniž by zvolnila krok, já už v tu chvíli vím, že miluju Paříž, dívka zvrací podruhé a já galantně uhýbám, protože mi blitky nevoní, ani holčičí. Pln dětského očekávání vrazím do baru, kde se zmíněná tak božsky zprasila, kde se blije, tam se pije, kde se pije, tam je veselo, nestačím si ani objednat a už se na mě vrhají, už se ptají, už vyprávějí, třeba tahle, jmenuje se Laure, dělá do haute kocoure a přijímá mě do jakési mafie, globální sítě blbců, umělců a pankáčů slovanského původu, přitom vede dlouhý monolog o tom, jací jsme my Češi intelektuálové a já jsem v pokušení vyprávět ji o svědícím psím zadku.
Čekám na metro ve stanici Bastille, z kanálu na mě civí obří krysa a připadám si osamělý. Krysa zmizí a náladu mi tím rozhodně nespraví.
Snídaně.
Check-in.
Boarding.
“Dear passengers, we will land in Toronto at...... .... ... ... ... ...brou noc, strýčku Fido......”
...
Přestalo sněžit, maminko! To už čert usnuli?
Člověk by si jen tak vykračoval po cestičce a koukal, kde ukrást třešně, ale ono se vždycky něco musí přihodit. Ne, že by nebylo třešní, to ne. I višní je víc, než se do pupku vejde. Jenže je to skoro tak, jako by ta pohádka, kterou tenhle člověk píše, trpěla hysterickým strachem ze všednosti. Takže tu máme plůtky, ploty, vosy, sršně, ježky, vzteklé psy a protivné kočky a sousedy s vidlemi. S ostrými vidlemi, zaostřenými na váš docela hezky tvarovanej zadek.
A tak jsem si zase vyrazil pěkně na výlet, mrzne, kulky mi cinkaj o sebe jak viktoriánská zvonkohra a z měsíce visej rampouchy. Do vlaku se v poslední vteřině vrhám flopem, průvodčí oceňuje styl a hrdě hlásí, že jedeme na Berlín, ačkoli potřebuju na Žilinu. Oceňuji humor lízátkem z píčou, co jsem onehdá dostal od Nikolky, ale průvodčí ho nedostane ani náhodou, takovou rekvizitu si musím nechat pro štěstí, proto mu dám jen facku a jdu chrnět do kupé, neb mám místenku a kocovinu.
Ve Szczecině sněží, opilci krasobruslí po chodnících a Honzík sedí v koutě a stydí se, ačkoli by to uměl lépe. Králíci dupou dál, navzájem se zadupávají do země a hrají mariáš, Poláci jim druhý den postaví pomník. Letos se hrdinů nedostává.
“Wer?”
“Der grosse Stricker.”
“Na ja, der grosse Stricker!”
V Berlíně na Hauptbahnhof mi přátelé přejí dobré časy, nastoupím k úplně cizímu pánovi a jedem na Bielefeld.
A dál už je to tajné.
Tři mrňavý toulavý psíci s nemytýma ušima zavedli vlkéra do týhle kavárny, kde se opřel o bar a povyprávěl jedný dívce o dobrých vzpomínkách na mléko a o tom, proč ho má rád v kávě. Nohy ti v teniskách rychle prokřehnou, když se touláš blátivejma pěšinkama Christianie, ve tmě se chlupy na uších naježí a ruší signál netopýrům. Pod křivýma domkama se kamarádí kočky s myší a za rohem zapalují dvě turistky doutník na špatné straně.
Prozradil jsem své venkovanství, když jsem se požádal o sklenku červeného vína, ukoulím si tedy cigaretu a u zázvorové limonády věnuju stádečko zmatených myšlenek své milé Christine, se kterou jsem před týdnem rozloučil na Friedrichstrasse v Berlíně.
Zpoza komínů mě pozorují islandské ovce, předstírají ovčí nezájem a přežvykují střešní krytinu, zatímco si posílají vlněné vzkazy. Poznám to podle chvění ve vlasech, ale nedaří se mi zcela naladit – chytám jen drobné útržky, zřejmě hovoří o šachových tazích. Nemám dost chlupatá záda ani to, abych táhl pěšcem, mizím proto z dosahu a z vrozené zdvořilosti kývnu na vlastní stín, který drží figurku jezdce a spiklenecky se usmívá. Na dané téma odmítnu asociovat a soustředím se na pomalu se prohřívající se konečky prstů.
Mladý Werther mě poplácá na zádech a v kapse natáhne kohoutek revolveru. Jo, stýská se mi, ale některý variace na štěstí zkrátka obnášejí promrzlý nohy. I toulavý psi se tu ovšem mile usmívají, ne jako partičky kočkožroutů ve Wikwemikongu s vousiskama ohořelejma od kouření cracku.
Ke stolku se přišoural chlapík v županu, chvíli plaše postával a pak požádal o oheň. Připálím mu bídýsko, on poděkoval a zmínil, že mu právě málem vzplanuly oči. že by to nebylo dobré, protože pak už nemohl vidět pravdu. Ztlumil jsem oheň na zapalovači a odpověděl, že by si ji potom musel představovat, a on utrousil, že ano, představovat si, to tu bylo, před třiceti lety, představovat si... pak vousatec v županu vyrazil dál, protože věděl, že cestou k dalšímu stolku mu bídýsko zase zhasne.
Jumbo společnosti Air France přistává na letišti Karla Góla, obří černoši ospale mžourají a v uších jim cinká Asleep From Day. Venku svítá a chčije. Pan vlk je vzrušen, země pod nohama je Starý svět, voda v záchodě se tu zcela jistě točí opačným směrem a všechno je Staré a Dobré. Pochoduje terminály, ospale se šklebí na celníky a mává jasně oranžovým kufrem. V kufru je sušená ryba a mokré prádlo. Past na celníky. Ti zvědavě krouží kolem dokola, touží se podívat dovnitř, skřípají zuby a nemohou usnout touhou, koneckonců, jsou ve službě, a tak dál krouží a nalétávají ze všech stran, čichají, co mohou, protože tuší, že uvnitř je sušená ryba.
"Fish, fish, fish, fish, fish, eating fish!"
To ráno, o den dříve. Sunny a Christine mě vezou do Sudbury na letiště, je strašidelně slunečný den a na Dreamer's Rock se sluní medvědi s tygry. Opakujeme si stará učení, dnes to bereme velmi vážně, kmen Odawa vysílá do Evropy misionáře. Mám za úkol učit evropské domorodce rozumět světu kolem sebe a uvnitř sebe. A uloupit recept na svíčkovou.
Ráno poté stojím na Kulaťáku, kolem se míhají lidé, rozmazaní svými povinnostmi na barevné šmouhy. V baťůžcích na zádech si nosí vlastní maličké vesmírky a vztekle brblají, protože kolem piští a švitoří hejna dětí, hrají si s plchy a nechtějí jíst zeleninu.
Pšenda je doma, v Hešpekupše. Den předtím přiletěl z Japonska, je zmatený, ale rád mě vidí. Jsem doma a všechno je Staré a Dobré.
Jeden kufr oranžovej, druhej fialovej, bude to hrůza pohledět, vyhnu se zrcadlům. Rovnám předměty do komínků a nad každým vydechnu ryčné "Ach!" ...nechce se z ostrova, dobře bylo v pohádce. Dopíjím Merlota odkudsi z Austrálie a skládám košile na jedenáct způsobů, do koupelny už se zase stěhují pavouci.
Před setměním odjel z téhle rezidence večírek. Smelly Kat si přivodil čistý průstřel božkovským rumem. Billenh si zčoudil hlavu a zmateně brouzdá travou. Barry Beaver zůstal doma a myslí na zmrzlinu.
Chris s Carolyne chtějí, abych se sem v zimě přestěhoval nadobro. Sunny a Christine slibovali, že mi budou vařit dvakrát týdně chili, když zůstanu. Ron naznačil, že by se možná našly fondy, kdybych se rozhodl pracovat natrvalo pro De-ba-jeh-mu-jig. Josh a Smelly se mě pokusili opít, abych ráno zmeškal let...
...a já páruju ponožky a dumám nad smrští povinností, která se zítra roztočí... až přijdu o všechny pírka ve vlasech...
Summertime Cowboy. Fire it up.
Ze Sudbury na ostrov je to asi 150 mil.
První mi zastaví starej indián. Vypadá jako Charles Bronson, namluví toho stejně. Prorezavělej minivan zastaví u dálnice, po palubní desce sklouzne harmonika. Díky, náčelníku.
Štafetu přebere tetka v obřím kombíku. Má svítící oči a když ji vyprávím o své zemi, vzdychne: "V takové zemi jistě mnoho věří v Pána." Hovoříme o víře, nevíře a pesjezvíře, nakonec mi požehná a podá mi lahev vody. Nejspíš je svěcená, pro jistotu do ní třikrát plivnu.
Stařec a stařenka. Stařec vyzvídá, kolik děvčat jsem již v Kanadě obskočil, stařenka rudne a omlouvá se. Vysvětluji stařence, že muži jsou zkrátka takoví a se starcem směnuji porno za ohnivou vodu.
Strýc Kanadský a strýcová. Strýc je velmi chytrý a strýcová přikyvuje. Strýc hovoří o demokracii, revolucích v Evropě a rybách na Islandu. Ani o jednom neví víc, než jeho pes, strýcová ovšem přikyvuje. Pes si líže kulky, jistě by se však v hovoru blýskl, kdyby neměl hubu plnou chlupů.
Bruno. Bruno je indián z rezervace Wikwemikong, vyrábí a prodává cetky s ptačími pírky. Zná mě jménem, netuším odkud. Z haldy šatů vzadu v dodávce zničehonic vyskočí jeho malá dcerka a dožaduje se zmrzliny. Vysvětlím ji, že všechnu sežral krokodýl. Bruno vystoupí a zahaleká: "Našel jsem na silnici vašeho muže!" a já jsem doma.
Pod stromem se honí černobílá koťata, léto je pryč a nikomu neřeknu, o čem se mi včera zdálo.
Dobře tu bylo. A je tu ještě lépe.
V pátek mi bylo o rok víc než ve čtvrtek. Pár hodin spánku, venku prší, mlhavý mokrý ráno na ostrově. Do kafe není mlíko. Pošlu do uší Dropsonde a motám se po krajnici. Nemám zaostřeno, v mlze se ztratily souvislosti a tak jen tupě doufám, že někde na cestě je smysl těchhle věcí.
Před Creation Centre přešlapuje Chris, Ashley a Sunny. Kouří, srkají kafe a mžourají do mlhy. Tak do tance, mládeži.
V půl čtvrté odpoledne dochází materiál, takže víkend, radost a štěstí, venku se mezitím rozjasnilo do širokého šklebu, je horko a psi zalezli do stínu. Vykoupat, čistou košili, před zrcadlem učesat uši a nacvičit výraz pro dnešní odpoledne.
Před domem zastaví Annette, právě leštím sluneční brýle, tradá, jedeme do rezervace na svatbu. Nemám ponětí, kdo co bude tropit, kdo si koho bere a především, jaká je v tom celém moje úloha. Upekla to na mě stará Audrey, že prý Annette potřebuje doprovod, neb se to tak dělá, a já že tak teda jo, třeba budou zadarmo lahváče. A taky že byly. Annette mě představuje všem svým příbuzným a přátelům, a ač by mohla být moje matka, všichni mě považují za jejího partnera/přítele/milence a spiklenecky na ní mrkají, přičemž mí vrstevníci na mě hledí s jistým respektem, přeci jen je to pohledná žena. Přijímám pravidla hry a otvírám dalšího lahváče.
Ještě před setměním dorazíme k Sunnymu a Christine. Narozeninová oslava je v dobrém proudu, jsem zavalen úsměvy, přáníčky a chtivými pohledy přiopilé Shannon C. Na dvorek se vřítí odřená techno-dodávka, v ní dvě dívky, jsou z Prahy a přivážejí rum. Hurá. Třikrát hurá! Po domácnosti se promenují černé kočky, Jaime Ochoa je kolumbijskej indián a jam se mu zvrhne v Oasis, tak si brumláme Wonderwall a drbeme kočkám pupky. Sunny mě trpělivě učí správný údery na tradiční buben a do toho hraje na flétnu, já mhouřím oči, neb je na tom cosi příjemného.
Dopoledne mě dívky budí s připravenou snídaní, protahuju se jak starej kocour a předu plány. Vyrážíme na pow-wow do M'Chigeeng. Grand entry zahajuje osobně Eddie King, válečníci udusávají trávu pro slavnost matky země a já si objednávám Indian tacos, po kterých mi bude těžko.
A teď jdu spát, pokračování klíště.
Lítají tu všude mouchy. Pomalu a líně mi křižují nad hlavou. Cosi to znamená, ale nikdy jsem nepřikládal velký význam podobným znamením. Nad strýcem Horácem kdysi kroužilo sedm supů, a pak se ukázalo, že je už tři dny mrtev. Do obchodu s chlastem konečně dovezli Plzeň. Koupil jsem jich šest, levně. Smelly Kat koupil lahev píčovice, aby zakalil svůj indiánský zrak. Joe čtyřicet lahváčů. Zítra makáme od desíti a Joe už ví, že nedorazí, a předem se stydí. Vyprávím mu o české zemi a o rumu, ale Joe neposlouchá, už se vidí ožrale se potácející rezervací. Má zasněný výraz a mlaská.
Sunny a Joe mě zasvěcují do starých učení kmene Odawa, do orální historie Severní Ameriky. Do studijní skupiny přibrali i Gregoryho, což je kanadskej písničkář, zřejmě nějakej odvar Glena Hansarda. Gregory jezdí na velkém motocyklu se svou přítelkyní Lisou, která má krásné zrzavé vlasy a v kožený bundě je docela frajerka, narozdíl od Gregoryho, kterej je ale jinak prima chlapík, jen se nedokáže zbavit konceptu dobra a zla. Což mě rozčiluje, neb se neustále vyptává na kraviny a hovor díky tomu brzy skončí v bahně frázovitého plácání. Jenže on to má těžký, musí psát písničky, to není sranda, on se nemůže dobrat k jádru věci ve dvou slokách, jeho svět zkrátka vyžaduje refrén.
Orální historie severoamerických indiánů sahá kamsi do poslední doby ledové. Některé jazyky mají stále ještě výraz pro mamuta a nejstarší legendy mluví o skupinách "prvních lidí" žijících pod hranici ledovce, kde se všichni měli dobře, obzvlášť poté, co ledovce roztály, a množili se a prospívali a lovili a kouřili a stavěli pyramidy a dováděli a pak přijeli Vikingové, což bylo ok, jenže pak připluli nemytí Španělé a 95 procent indiánů umřelo na mor, neštovice a tyfus, odhadem tak padesát miliónů, takže byl všemu konec, haldu jich povraždili Španělé a Angličani, a většinu těch, co zbyli, circa 250 kmenů, kolem roku 1900 sestěhovali kamsi do Oklahomy, kde jich taky moc nepřežilo, protože tam nebylo co lovit a čočku je nikdo pěstovat nenaučil, a aby byla jistota, všechny duchovní vůdce zavřeli do jednoho vězení, aby byl klid. Což byla v jistým úhlu pohledu celkem klika, protože tihle dědci tam spolu deděli na zadku a neměli do čeho píchnout, tak si povídali a porovnávali legendy a kompilovali orální historii, a ačkoli jich nejmíň půlku popravili či jinak vydusili, spousta jich nakonec vyšla ven a tak si o tom dneska můžou povídat, pokud se příliš neožerou.
Část autorit trvá na tom, že by se učení neměla předávat bílejm tvářím, zbytek argumentuje, že na stupni opálení nezáleží, z čehož mám radost, neb mám spálenej sosák a bílou prdel a něco takovýho aby mi stálo v cestě za věděním, no to bych se na to vykašlal. Ale všichni se shodují na tom, že je to orální tradice, něco, co musí jeden člověk vyprávět druhýmu, žádný poznámky (hurá) a žádný knížky (jupí). A ptejme se a pochybujme. Žádná víra, žádný psí tance kolem symbolů, žádný chrámy. Ale sluší se občas někde položit trochu tabáku pro naše předky, protože to tu nezbourali a nevypálili a nevyžrali. To oni rádi.
V pátek byla derniéra Jiis Gizhigat – Turnip Day. Naposledy jsem zatančil svůj tradiční tanec před vyprodaným hledištěm a vydal se do noci opatrně slavit. Takže ve zkratce:
Pil jsem whisky. Jen whisky. Irskou.
Jezdil jsem na koni. Jmenoval se Johnny a nebavilo ho to.
Tabitha se tradičně vylila milijónem lahváčů a povídala, že jsem hezkej a pěkně voním. Nepěkné.
Josh veřejně sežral čtyři hmyzy, pátý mu několik hodin visel na rtu. Nepěkné.
Barry Beaver je Barry Bobr.
Pak byla sobota a na pláži v Michael's Bay mlha. Z písku hrad a lejno mezi smrčky.
Kukátko do adventur pana vlka, do psího života s kocouřím šklebem!
http://picasaweb.google.cz/martin.spetlik
"Máš v domě netopýra." pravil Jimy Bebonang.
"Já vím. Jmenuje se Herbert."
"Lovil jsi někdy netopýra?"
"Ne."
A tak jsme šli na lov.
Základem lovu na netopýra je tlupa lovců, prostěradlo a dobrý rozmar v mysli. V první fázi netopýra lokalizujeme. Je malý, černý a nesvětélkuje, buďme tedy trpěliví. Jakmile netopýra lokalizujete, je pozdě, neb netopýr právě lokalizoval vás a ustupuje.
Nastává druhá fáze, prozradím, že je to ta nejzábavnější. Netopýr zběsile poletuje, zákeřně kličkuje a mlčí. Lovci šermují prostěradlem, formují ho do zborcených přímkových ploch a pokoušejí se ssavce lapit či zahnat směrem k otevřenému oknu. Ten, obdobně jako bratr potkan, nerespektuje vlastnictví nemovitost, cítí se jako doma a prudí. Zde je nutno zmínit, že účelem druhé fáze lovu není netopýra ulovit, nýbrž unavit. To se pozná dle toho, že visí na závěsu, zácloně či tapiserii a funí nebo supí, záleží na druhu.
Třetí fáze je fáze vítězství. Ten z lovců, který se při lovu nejvíce vyznamenal, visacího netopýra lapí do prostěradla a dme se pýchou. Čelí přitom mnohým verbálním hrubostem, neb netopýr je v krajní situaci huba nevymáchaná, jeho slovník nevybíravý a pro fekální metaforu nejde daleko. Lovci však vítězí, oslavují a je-li co jiného večeřet, vypouštějí netopýra do noci.
"Dobrý lov." pravil Jimy Bebonang, potřásl mi pravicí a zmizel v křoví.
Nutno je pro zacatek zminit, ze obyvatele ostrova Manitoulin maji o ceske zemi mnohe mylne predstavy.
Vanessa Ominika se domniva, ze se u nas hovori nemecky, vsichni ostatni veri, ze rusky. Vedomi, ze tak malicka zeme ma vlastni jazyk, jim ponekud ubira na pocitu vyjimecnosti vzhledem k tomu, ze jazykem Ojibway uz malokdo z nich hovori plynne.
Jisty starec v Musky Widow se prave dozvedel, ze komunismus v Evrope pominul. Pred temer dvaceti lety. "Good for you." utrousil a zahledel se za obzor.
Joe Osawabine zil nekolik let s virou, ze nejoblibenejsim napojem cechu je picovice. Kdyz spatril statistiku nejvetsich pivaru sveta, rozesmutnil se a ztratil cast ucty k tomu exotickemu narudku kdesi v Rusku.
Na oplatku je nutno zminit, ze indiani v rezervaci neziji v teepee, ale v obycejnych domcich. Oblekaji se jako normalni americani, jen na ksiltovce maji "Native Pride" misto "I like your mom". Poslouchaji cokoli od experimentalniho jazzu az hip-hop, ackoli jejich tradicni hudba porad frci a vetsina na ni neda dopustit. Ale vsichni znaji rozdil mezi spatnyma a dobryma duchama. Maji psy, kocky a rybicky. A odreny dodavky plny nesmyslu.
Taky mam svuj domecek. V Manitowaningu, na Wellington Street. Cislo 83. V malym, krivym domecku zil malej, krivej muzicek, celej den zral krivy korinky, zpival si krivy pisnicky a ve sklepe mel krokodyla, co taky nebyl zrovna rovnej chlap. Mam taky malou terasu, ale je nakrivo, shnila a zijou pod ni milijony pavouku, kteri se zivej zizalama, jen k snidani lovi krecky. Taky pracku mam, vejdu se do ni trikrat. Zadni polovina domku se potapi do pavoukoviste a vzdycky, kdyz prijdu do kuchyne, zachod splachne. Mam to tu rad.
"I'm gonna feed you some wild rice and blueberries!" povida Sunny Bear, prosedively Ojibway s ksiltovkou Native Pride. Potopim se do osoupanyho gauce, kolem krouzi pet cernych kocek. Nejmladsi spratek Ziggy leze po stene a tryzni pavouky.
Predminulou stredu, kratce po pulnoci, zastavil pred motelem Wayside bily Chevrolet Impala. Vystoupily dve postavy - starsi muz s kulatym oblicejem stredni postavy a vysoky mladik klative chuze. Vchazeji dovnitr, zatahuji zaclony. Po chvili starsi muz vychazi, rychle se rozhledne, nastoupi do vozu a odjede smerem severovychod. Devet a pul hodiny se nic nepohne, ani myval, ani mys, jen skupina toulavych psu na prijezdove ceste kouri crack a spiklenecky chrchla. O desate rano se otevrou dvere. Stejna krajina, stejna vune, jen ve sterku otisky sesti psich prdeli. Ve dverich stoji ten stejny vysoky mladik, mzoura do slunka a z koutku ust mu vyteka pena. Cisti si zuby. Vitej na ostrove, kluku!
Muz s bilym chevroletem je Ron Berti. Napul Ital, napul Ojibway. Umelecky sef De-ba-jeh-mu-jig Theatre Company.
V mestecku Manitowaning je banka, lekarna, supermarket, zakladni skola a putyka Musky Widow. A ohyzdna, novotou smrdici budova De-ba-jeh-mu-jig Creative Centre. Nad zadnim vchodem nacmarany napis WATCH UR NAAGIN!. Bacha na hlavu. Pod nim pokuruje parta snedych, malych a zavalitych chlapiku. Tak jdem na to.
Dash 8 Series 300, line Toronto – Sudbury. Terminal 1, Gate 62. Departure 19:45. Steward je plesaty, hovorny a trva na tom, ze s takovejma haksnama musim sedet v prvni rade, pekne si je natahnout a uzit si to, protoze tohle je Dash 8 Series 300 na lince Toronto – Sudbury a tady bude zkratka pohoda, je to vsem jasny? Pozadam o tomatovy dzus, z leve kapsy vytahnu pepr, z prave sul a proreknu se.
"Oh really?"
"Yeah, really. The other side of the ocean."
"Cool!"
Korpulentni zena cestuje za sestrou. Steward je plesaty, hovorny a delaval do divadla. Vypravime si o kouzlech a nestestich digitalniho veku a na znameni melancholie prisypavam pepr do rajcatove stavy.
"Za deset minut mate kreativni snidani, takze padej!" Jiri je dnes rano zly, a je to pomerne vtipne. Ovsem zdaleka ne tak vtipne, jak zamysli. V zahradce domku na pobrezi Atlantiku, Reykjavik na jedne strane, tlusty kocour na druhe. A Linnea, ovsem! Mezi syrem, marmeladou a spicim rackem se prokutali stadecko prima napadu, od ted se nam ma o cem zdat. V noci pred ranem vesel do domu druhy tlusty kocour, s panem domacim si plakali do oci a narikali nad ztracenymi varlaty. Slunko te noc opet nezaslo.
Let FI603 spolecnosti Icelandair ma ctyricet minut zpozdeni. Dama na Gate 26 se podivuje, ze vyrazim do Kanady bez viza. "No Visa?" Sebevedome zavrtim hlavou a na zbytek cesty znejistim. Ze bych neco prehledl? Ze bych si (jiz tradicne) zadelal na kvalitni dobrodruzstvi? Na palube se podava obed, japonsti duchodci opatrne stouchaji do malickeho Gordon Bleu a islandsti starci se couraji na zachod. V prilozene brozure nachazim navod na cviceni v sede, prekonavam tedy krece a kroutim sebou dle barevnych obrazku. Islandsti starci se domnivaji, ze budu zvracet a s odporem se odvraceji na druhou stranu, kde je japonska duchodkyne poleva bilym vinem. Bon voyage.
Vlece me dav valici se ven z Boeingu 757-300, ctihodni kmeti supi a predbihaji se. Pasova kontrola probiha bez problemu, cosi mi spadne ze srdce a s sirokym usmevem pochoduji k vychodu, kde na me prstem ukaze obri cernoch:
"No! You go there!"
Po kratke prestrelce ustupuji do Immigration Office, kde policejni dustojnici s vaznymi tvaremi vysvetluji mexicanum, ze nemaji v Kanade co pohledavat, zatimco ti strachy curaji do gati, a tak si stojime v rade, predstirame optimisticke vyrazy a z nohavice nam kapou chcanky. Dama v elegantnim kostymku smejci mopem mezi preslapujicimi chodidly a pronasleduje plcha. Ten nervozne vrci a pote imigruje. Prichazim na radu, Cerneho Petra si vytahuje pohledna dustojnice s prisnyma ocima. Neduverive si zmeri 196 centimetru problemu a vzdychne. Povim ji celou svou story. Nemam pracovni povoleni (no tak, vzdyt ono prijde postou!). Nemam kontrakt (jsem ho asi nechal na islandu ci co...). Nemam e-ticket do Sudbury (no, ja to mam nekde v mailu, vite). V pasu jediny razitko – v azbuce, z Belehradu. Jedu ucit indiany kmene Ojibway svitit divadlo (oni chteli nejako exotiku, tak me vybrali, no).
"Are you trying to make my life even harder?"
Proberu se celou skalou okouzlujicich omluvnych usmevu, ten posledni pripomina mrtveho krokodyla a kupodivu zabira. Moje story je evidentne prilis blba na to, abych si ji vymyslel. Dostavam pracovni povoleni, razitko do pasu, jsem volnej, sklebim se a imigruji za plchem, ktery vztekle poskakuje pred letadlem do Sudbury a lovi komary. Dash 8 Series 300, steward je plesaty a hovorny.
Letadlo z Ísafjörðuru melo odletat v pul osme rano. Ve fjordu sedi husta mlha, kazdou pulhodinu posouvaji odlet – o pulhodinu. Vcera jsme dostali cenu za nejlepsi predstaveni, zitra mame hrat v Reykjaviku. Dorazime-li.
Nedele nade vse slunecna. Cela festivalova spolecnost cestuje kamsi na konec poloostrova. Tam, v jedne boude z vlniteho plechu, bude velke zakonceni, hnusna polevka a slavnostnostni potaceni s lahvacem v ruce. Jiri s papouskem jsou okate asocialni, mluvi sproste na male deti a po chvili odchazeji po polni ceste. Stopovat do Ísafjörðuru. Malicka Islandata pripominaji zkoksovane elfy, sbiraji prazdne lahvace a stavi z nich dlouhou radu pres cele podium. Kdyz dosahnou druheho konce mistnosti, vpotaci se mi do cesty strejda viking s kusem velrybiho zebra na cele a vede dojemny monolog o radosti ze zivota. Opacim mu stejne tesknym tematem a jdu si pro svoji plysovou mys. Bulhari dopijeji svou lahev rakije a ovce se sikuji do bojovych formaci. Od more se priplazi mlha, psi se poperou a huby maji plne chlupu.
Sobota jakozto "Den na Islandu." Brzy po obede tipne Rebeka svou dnesni dvacatou cigaretu, odplivne si a nalozi do sve limuziny ctyri pary detskych oci. Jedeme na vylet s tou nejhodnejsi pani ucitelkou, hura! Kdyz poprve zastavi kdesi v prusmyku u malickeho ledovce, vsichni se rozprchneme do stran a klopytame po kamenech. V detske vire, ze kdo dal dobehne, uvidi lisku. Vylovim z batohu igelitku, naplnim rucnikem, a s vaznym usmevem nejstarsiho kluka z vesnice sjedu po prdeli az k silnici. O prvni atrakci je postarano, vsichni vyklepavame snih ze spodniho pradla. Aron cicha ke kvetinam, sport ho pohorsuje.
Rebeka sjizdi celou diskografii Sigur Rós, preklada pro me texty a venku se oteviraji a zaviraji fjordy, bajecne prokresleny nizkym slunkem, no nadhera, ze bych z toho sral. Aktualizuju hitparadu nejkrasnejsich dnu v zivote a v dalsim udoli se vyloupne obri vodopad. Achich achich ouvej. Hopsame po kamenech, za mnou hejno hladovych much, lacnicich olizat mi ksicht. V sebeobrane strkam hlavu do vodopadu, voda je sladka a zanechava v cloveku iracionalni pocit zdravi. Skutalim se dolu k mori, damy se ovsem prave vydavaji na kopec. Dole u silnice zmatene popochazi starena se sitkou pres oblicej, ma zlovestny vyraz a lezou po ni mouchy. Jdu si postavit prehradu, je odliv a ricka se velmi nudne placa mezi chomaci ras. Prichazi Jiri a taze se, jestli chci pomoct. Prekonam detskou jesitnost a souhlasim. Vybudujeme komplikovanou soustavu kanalu, prehrad a jezu, papousek se belha kolem a chladi si vyvrtnuty kotnik v jezere tvaru psich kouli.
Nejlepsi je ovsem horka vana. O padesat, mozna sto kilometru dal velmi opatrne norime zadky do horkeho jezirka, velkeho prave tak pro tri lezici Cechy, jednu Finku a jednu prskajici Islandanku. Tri ovari se vrti a brunatni, Jirimu se zaparily bryle a je dezorientovan. Prichazi nekolik nemeckych turistu, chvili pozoruji expozici a pote odjizdeji. O par kroku dal je obri bazen s teplou vodou. Vzduch ma trinact stupnu, voda ctyricet. Vrhnout se po hlave do horke vody. Kdykoli, moji mili, kdykoli!
Rebeka slibuje pivo tomu, kdo prvni uvidi velrybu. Vsichni mame vyvracene hlavy, nakonec se kona jen tulen. Z dalky zvazuje, zdali s nami bude nejaka legrace. Jiri poskakuje na utesu a haleka: "Halo! Tady! Ja mam DAMU! Tady!" Tulen zavrti hlavou a zmizi. Jedem domu.
Okolo cesty spi cerne a bile ovce.
Ackoli na zacatku bylo pry psi vejce, predpokladejme, ze na sanky usedam v utery. A rozhodne v to nepocitam nic z one nezapomenutelne sankarske jizdy ze stan d´artu, o te se nikde nikdo nebude rozepisovat. Tedy: v noci na vocasu jisker priletaji tri gracie, maji notne najiskreno, tak, jak to jen graciim slusi, a jedna z nich se usmiva o trochu vic. Muj ty svete, tolik divciho usmevu na jedny vlci oci, z toho se hlava na cepu otoci.
Rano maji gracie praseci ocka, Anne-Lyse mzoura do sveho prvniho sibirskeho rana a vlkero z okenka civi dolu, na Berlin, Andel pod nebem ma zatylek od ptaku posrany a pres Sprevu plave hejno krys. Recituji: "Als das Kind ein Kind war..."
Nekolik stupnu nad nulou, prsi... nebo snezi... a slunce nezapada. V krajine sutry, skaly, diry mezi sutrama a smrad sirovodiku. A mecho-krtko-cosi, na hranici mezi rostlinou a vyvrelinou. Podel silnice se mihaji malicke obelisky. Skritkove evidentne nemaji co na praci.
Currywurst, bráško, lahváče a horkej večer. Našel jsem svůj bar na pláži, kde se barovky klátěj v prochcaným písku. V Berlíně čuměj na fotbal i pankáči. Místo aby chcali do písku. Letenka do pelechu nedorazila, jestli to nezmákne do rána, pojedu stopem. Zdrátuju si pysky do úsměvu, pohled do dáli a jedem.
Na Potsdamer Platz mi zkříží cestu pudl a ve foťáku dojdou baterky. Dohoním ho a urvu mu koule, hajzlovi. o několik hodin později mi podává špeka Sagvan Tofi. Ve tváři má výraz, jako by mu někdo vykastroval psa. Eine Spaziegang über die Sehenswürdigkeiten der Stadt. Volá Vlastík, že berou s Rickym kytary a jdou do města. Co na to asi ten pudl? Dáma ve stánku s currywurstama se široce směje a žertuje na účet mojí tělesný výšky. Ostatní trpaslíci se hihňají a přikyvují. Někteří mají dole natrženou nohavici. Snažím se udělat si pohodlí na barovce, zřejmě brzo spadnu do písku a pochčijou mě pankáči. Hraje Rusko proti Holandsku a barmanky mají drátěné úsměvy. V Tier-Garten parku potkávám králíka. Je zakrslý, vzteklý a jde do práce. Opodál vykřikuje frajer v požárnické uniformě s plynovou bombou na zádech.Šermuje se dvěma hořákama. Jdu se mrknout. Přijde student, nervozně mrká a objedná si třikrát Cuba Libre, mezi zuby má písek a skřípe do rytmu vypnutý hudby. Je to blbec.
"Tut mir leid."
Houstnou mi vousy. Parta Skotů v sukních. Tvrdí, že těží ropu a tipují mi na třicet dva.
"Thirty-two? Why?"
"Because you're too wise to be twenty."
Neměl jsem to kouřit... ..potkávám partičku studentů z Brightonu. Vedeme spory o punku v umění. Vsadím se, že dochčiju vejš. Rusko vede 3:1. Frajer s plamenometem se opil, dává přídavek a rožní pudla. Jdu se mrknout.
Zpoceny zada mam, berlinsky slunko neni tak liny, jak rikal dedecek. Kotva z prdele ven, jedno studeny druhym koncem dovnitr. Slibte mi, Werthre, ze nikdy nenapisete knihu.
No, tak mi ujel vlak, no. Panika netrva dlouho, kdyz jsi zatizena na dobry prihody. Vlak se splachne do tunelu, vir caru novin zaspuntujes stetkou a otocis v deniku na cistou stranku.
"Haßt du zu spät gekommt?"
"Ano, dedecku."
Sedim na schodisti pred Hauptbahnhof, oprenej o sloup a loupu banany. Jsou tri, ten nejvetsi pro Mirenku. Od Rickyho prijde odpoved: "Great news!" Ok, mam kde prespat. V kapse na par piv. Sucho v krku. S-Bahn nummer fünf. U-Bahn nummer acht. Na kruhaci u Kottbusser Tor me zastavi usoplenej starec a ukazuje na prazdnou lavicku: "They are sick people!" Slibim mu, ze si na ne dam pozor a zapadnu do baru na Oranienstrasse. Kobercovka, co drzi po kupe my boty, se rychle prodre. Mohl bych vymenit bryle za pantofle, jenze... to berlinsky slunko, vime?
Ricky s Marii bydli na Reichenbergstrasse. S fenkou dalmatina adoptovanou z Recka, ktera ma problematicky vztah k muzum. Predevcirem se ode mne nechtela hnout na krok, ted se culi, vrci a dela drahoty.
Koupim si placku s nic nerikajicim obrazkem elektrickyho sloupu. Berlin zu erinnern, ja? Turecka prodavacka o par bloku dal mi vysvetluje cestu k nejblizsi trafice a mraci se, kdyz se zahy vracim stejnou cestou. Nevim proc a zkousim si vybavit rty divky, ktera se prave zvedla od vedlejsiho stolus a kterou uz nikdy neuvidim. Davam si facku a dalsi pivo. V baru na Oranienstrasse 33 hraji Graceland od Paula Simona. Moje mama ma tuhle desku nekde doma, vzpomenu si na ni, na tatu, a rikam si, ze se taky mam dobre. Bin der Fliegender. Vlastik mi pujcil tricet ojro. V duchu se omlovam za to, ze ho mam za pitomce. Muj listek na vlak zrejme dorazi behem par dnu. Treba se do te doby neco stane.
Když jsem byl maličký, pořád mi vyčítali, že se v jídle jen šťourám, než abych ho jedl.
Lidé se dělí na zvědavé a tlusté.
Něco pěknýho bych napsal, něco v tom smyslu, když utrhneš poslední lístek kopretiny a vyjde ti, že to bude v pořádku, jenže květinový metafory už si musím nechávat pro sebe, dnes jsem byl na setkání květináčů ohledně jedné nové věci, a jako motto večera prohlásil jednu hloupost, a venku se rozpršelo. Ale předtím bylo dobře... should we go outside?... a pak taky. Těkal jsem očima ze strany na stranu, pak jsem nakreslil sám sebe, jak spím, a bylo mi dobře, na tom obrázku jsem se maličko usmíval, jako kdybych věděl, o čem se mi zdá, někdo mi položil ruku na rameno, ale nebyl tam, to bychom chtěli příliš, květinou vlka nenakrmíš. Dobrou noc.
Když byl vlk malý, chtěl být psem. Ale protože byl moc chytrý a zlý, a především – protože mu to maminka zakázala – vyrostlo z něj vlčisko jako poleno. Když běžel, země se třásla. Protože byla ukrutná zima. Zajícům umrzaly ocásky, ulamovaly se, a stádečka smutných chomáčků se v ledovém vichru proháněla pustinami. Přičemž zajíci vypadali velmi směšně. Což ovšem neznamená, že by se tomu zasmál pes. Pes je hloupý a žije v boudě. Kolem byli tedy jen vlci, a šklebili, což je zdravé, a tak prospívali, narozdíl od psů, jichž většina toho roku propadla.
(27.10.2007, 9.30am, rychlík EC 173 VINDOBONA, Berlin Hauptbahnhof – Praha Holešovice)
Pro dnešní krásnej pondělek, milá dívko, tu máme příběh ze života a taky obrázek.
To pan vlk jel takhle jednou autobusem a z ničeho nic vykřikl: "Támhle leží psí koule!", ale když se tam všichni podívali, uviděli, že lhal, poněvadž tam žádné psí koule neležely.
Vždycky to začne tím, že si uklidíš v pokojíku. Najdeš spoustu těch báječných věcí, který jsi zapomněl, všechny ty nedokončený plány, nedomalovaný obrázky, nedoroztříděný špendlíky, a pak taky šroubky, který jsi potřeboval minulý týden. Uděláš si kafe, velikánský kafe, a celej den ho stěhuješ z místa na místo, dokud ti hrnek neudělá kroužky na všech důležitých dokumentech, v náhodném pozorovateli bleskne poznámka o intelektuálským manýrismu, ale pro dnešek sám sobě pozorovatelem, takže ještě jeden kroužek a pak všechny plyšový zvířátka na jednu hromádku, ke dnešku to máme jednoho Modrýho zajíce (od maminky), teplýho medvídka Teddyho (od teplouše Eddieho), Kočičku (od Kubánce, kterej se tehdy zřejmě dost opil), myš Árona (jejíž pravou identitu odhalil teprve Dr. Aleš Janák, jinak ovšem od maminky) a posledního v partě, Pana vlka, kterejžto má jen dvě nožičky (od Denisy aka Lilli).
Pak, zatímco leštíš zrcadlo, ti dojde, že budeš mít do deseti let slušnou vanu, a říkáš si, že zítra ale opravdu už půjdeš plavat. Nebo běhat. Nebo aspoň nepůjdeš ke Špinavý Pandě na Mastný Nudle.
Za zrcadlem tentokrát Kafka, kdepak, ten by se do králičí nory nespustil, nu co, milej K. v tom lítá, někdo klepe na dveře:
"Vy jste Pan V.?"
"No..."
"Viděl jste někdy tuhle ovci?"
Bruslíš městem, na Strossu se válí mouchy spálený slunkem, z týhle housenky už motýl nebude, na rohu u lékárny číhají zkušení, zda pojede dřív osmička nebo čtrnáctka, nejdřív ale jede kropicí vůz, rozhodí make-up holčinkám na zastávce a ty se ohlídneš, jestli to alespoň někoho pobavilo. Ne. Pejsci na chodnících jsou rok od roku menší, příští sezónu vyrazí do ulic i krtci. Letenské náměstí přechází stádečko ovcí.
"Ahoj pane. Dáš si kafe?"
"Jo... a zázvorku."
"Jasný. Všechno dobrý?"
Konečně jaro, psí chlupy přede dveřmi, krapet toho sportu, já vám dám jaro, syčáci, léto, zpocený půlky, jasně, vlažnej vítr, do toho ti nabídnou gumový medvídky teprve, když to už samozřejmě nečekáš, pročež jemnou poetiku tak akorát mezi dva chleby.
Najít skutečnou fyzickou hranici mezi mnou a vším ostatním zcela evidentně nejde, mám na nose kaleidoskop tak dlouho, že už o tom ani nevím. Pročež sám sebe redukuju na pouhýho pozorovatele a půjdu spát.
Maminka mi vyprávěla, že když jsem byl maličkej, hrával jsem si hrncema. Prima hra.
Menší přijde do většího. Větší se do menšího nevleze.
Úplně jasný. Systém. Můžeš předvídat setkání dvou věcí. Vezmeš dva hrnce, jeden do každý ruky, a víš jak na to.
Pak už to jde samo od sebe.
Nechutně pozitivistické ráno, chceš-li vědět, sestra mý spolubydlící se probudila v kalhotách se stejným vzorem jako moje povlečení, takže ani stín nastíněné myšlenky se mi pod víčkem nezaleskne, kdepak, Žužovi a Barunce udělám čaj, ostatním kávu a spiklenecky se šklebím do kuchyňského dřezu, vynořím se z pěny a zabrblám: "Vrr na ně!"
Tehdy, uprostřed horkého léta, když bylo pěkně pod mrakem a foukal jemný větřík, vzbudilo plcha rozpustilé výskání. Do oběda bylo ještě daleko, toho si všiml hned. A protože si večer usmyslel, že vstane až k obědu, ponořil se klidnými tempy zpět do spánku, kde na něj trpělivě čekal sen o modrých věcech, které padaly z oblohy a na zemi pak tiše šustily. Když ale na zem spadla pátá modrá věc, začaly ty čtyři předešlé rozpustile vykřikovat velmi ošklivé červené věci, a plch, který do té chvíle jen tiše šustil (přišlo mu to velmi přirozené), vyskočil do výšky a řekl krásnou žlutou věc s dlouhými třásněmi, a modré věci se s pištěním rozutekly. A ty červené (byly zbytečné) snědl a usnul. Tedy... probudil se. A protože byl čas k obědu, vyšel na louku, kde bylo pěkně pod mrakem a foukal jemný větřík, a uviděl mnoho malých chundelatých zvířátek, kterak si hrají v trávě, rozpustile výskají a vyprávějí si velmi hloupé věci, zrovna takové hloupé věci, které se příjemně poslouchají k jídlu, a tak si plch sedl opodál a zahájil piknik. Zahajoval pikniky moc rád a často u toho dlouho řečnil, aby mu ještě více vyhládlo. Řečnil, i když neměl hostů. A nemíval jich často. Například dnes neměl velký hlad, nakonec, nebyl ráno nikde na procházce, a řečnil proto vyjímečně dlouho, každému chodu věnoval několik veršů a když přišla řeč na čaj, rozohnil se tak, že rozšlápl konvici. Ponořil tedy všechny opařené tlapky do potoka a cítil se velmi trapně, že si přivodil zranění kvůli takovému nesmyslu, jako je piknik pro jednoho plcha, který vůbec nemá hlad. A aby neměl zkažený celý den, strčil pod vodu i hlavu a bublal a pištěl a když hlavu vytáhl, uviděl, že je malé chundelaté zvířátko (ostatně jako každý jiný plch), které si hraje v potoce, a s rozpustilým výskáním zmizel v trávě a to odpoledne byla louka plná zpocených hladových plchů a rozbitých čajových konvic.
To odpoledne bylo vyjímečně slunné. Nebýt jediného mráčku ve tvaru špinavé a zpola vypité pivní lahve, na jehož stín se plch tolik těšil, bylo by nekonečně nudné hledět vzhůru. Ne že by to teď bylo zvlášť zábavné, ale jeden se nemusel stydět, že se ničím nezabývá. Na takovéhle věci byl plch rozhodně opatrný. Neměl rád králíky pro jejich tupé civění, ta nudná zvířata strávila hodiny s pohledem upřeným před sebe, aniž by si všimla jediného stébla trávy. Ještě dnes ráno proto opovrhoval i kopretinami... ale velmi se přejedl při snídani a když pak ležel, ztěžka oddechoval a přemýšlel, náhle pochopil, že kopretiny jinak nemohou a to ho velmi rozrušilo. Dlouho přemítal o tom, k čemu tedy jsou, když se nemohou na nic dívat a těšit se tím, a velmi kopretiny litoval, protože se zprvu zdálo, že jsou opravdu k ničemu. Později ovšem, s velkou úlevou, usoudil, že tomu nemůže být jinak, než že existují proto, aby byly pozorovány a velmi se zděsil, jak málo chybělo a byly by na světě zbytečné! Proto dnes celý den pobýval na louce, prohlížel si jednu květinu po druhé a byl na sebe moc pyšný. Občas si posteskl, že kopretiny nemluví, a představoval si, jak mu děkují, jak ho poplácávají po zádech a říkají mu, jak je opravdu moc hodný a starostlivý a představoval si to tak zběsile, že to spatřil okolo letící motýl a pomyslel si, k čemu asi je takový plch, když myslí na kopretiny, místo toho, aby je jedl. Ihned proto usedl na kopretinu, kterou plch právě upřeně pozoroval, a začal zběsile vysávat poslední nektar, který ještě nevysušilo slunce, přičemž věnoval plchovi celou sadu opovržlivých pohledů. Plch byl zprvu rád, že se někdo další zabývá kopretinami, ale motýlovo chování ho brzy začalo velmi rozčilovat. Velmi silně si proto představil své příští ráno, kdy použije motýlí tykadlo jako zubní nit. Vida, že motýlova křídla, do té doby pravidelně se zavírající a otevírající, ztuhla uprostřed pohybu, představil si ještě silněji své příští ráno, kdy použije motýlích křídel jako toaletní papír, a motýl se hnusem rozpadl na prach.
Salut, ty můj chundelatej.
Vrazil jsem jednu řasu mezi večer a noc, a řádky se probral, tak, jak se mé mladické fantazie dívčími pysky probíraly, pak vrazil jsem si cigaretu mezi ty své, a to jen proto, že se mi to hodilo do krámu, tedy, do řádku, říkal jsem si, určitě se ti budu líbit, až si představíš, jak s nohou přes nohu nervózně mrkám do monitoru, potahuju z příliš tenké, příliš dlouhé cigarety, nervózní z představy, jak si mě představuješ a tak nezávisle na posloupnosti dějů čenicháš v mým maličkatým pokoji, jakkoli mi při tom taháš za koutky úst, jako když jsem s Filipem seděl za jedním barem a tajně hýčkal slzu v koutku, když dumali jsme nad tím, proč jsme kamarádi, jenže on pak usnul, a pravidelně se mi sesouval do klína, nedbaje homoerotických snů, jimž se v ten moment dost možná věnoval, přičemž ti musím přiznat, jak jsem potěšen s vývojem tvého slohu od dob slavného spisu "Jak ubalit." a jak bych zasloužil nějaký ten čas v lůně Širého, to je ale jiné rozjímání, tuhle mě opila a svedla jedna dívka, a když jsem se ráno probudil nahý vedle ní, otevřela oči a řekla: "jů... to jsem ráda, že jsi to zrovna ty..." a takovýho komplimentu si nemůžeš nevážit, a když je řeč o tom, mám se velmi dobře, stýská se mi po lásce, jako se ti stýská po vlnách, když se sluníš na pláži a přijdeš si krapet plytký, juj, jak mně chybí moře, jak já se zamiloval do Ženy, aniž bych ji potkal, vlastně – právě proto, ale o tom toho teď příliš není, potkávám rty, potkávám oči, klínům se nevyhýbám, určitě si vzpomeneš, jak jsi někdy visel za madlo v tramvaji, ta se prudce rozjela a ty ses celý kolem osy otočil, k vlastnímu úsměvu, tak mi bývá, tak mi je, občas se opiju a bývám metaforický, z úcty k upřímnosti, kterou si schovávám, a nevím, pro co, jako sentimentální křeček, kterému je líto načít své zásoby, až zjistí, že zplesnivěly, toliko katastrofických scénářů, a od nich pryč, nejlíp k řece, nejlíp k Jizeře.
monsieur.
PRAHA, 16.LISTOPADU 2006, 22:00. HUSTÁ MLHA, 2°C. NA ULICI JE VIDĚT JEN NA PÁR KROKŮ. MĚSTO SE ROZPUSTILO V TOM MLÉCE NA MALÉ VLOČKY. MALÉ VLOČKY, JEDNA KOLEM KAŽDÉHO ČLOVĚKA, VLOČKA JE JEHO KOUSEK SVĚTA, NĚKOLIK METRŮ ULICE. NĚKOLIK KROKŮ, DÁL NEDOHLÉDNE.
KDYBY JSI VIDĚLA MĚSTO ZESHORA, VYPADALO BY JAKO TA SKLENĚNÁ KOULE, KTEROU NĚKDO KDYSI DOSTAL K NAROZENINÁM. ZATŘESEŠ S NÍ, A KRAJINA SE ZTRATÍ VE SNĚHOVÝCH VLOČKÁCH.
JDEŠ PO ULICI SE ZDVIŽENÝM LÍMCEM KABÁTU A MHOUŘÍŠ OČI. CHODÍŠ TUDY KAŽDÝ DEN, A PŘECE TO TU TEĎ NEPOZNÁVÁŠ. KAŽDÝ OBRYS, KTERÝ SE OBJEVÍ V MLZE, TU STOJÍ SÁM. BEZ SOUVISLOSTÍ. POTKÁŠ STROM, KOLEM KTERÉHO JSI TOLIKRÁT PROŠLA. A NEVIDÍŠ ULICI, DO KTERÉ PATŘÍ. PROCHÁZÍŠ KOLEM ZAMČENÝCH VCHODŮ, MÍJEJÍ TĚ JAKO VLAKY V OPAČNÉM SMĚRU. A KAŽDÝ KROK JE SETKÁNÍ S MÍSTEM.
UVĚDOMÍŠ SI PŘÍTOMNOST. TVŮJ SVĚT JE VLOČKA V BOUŘI, KTERÁ SE NIKDY NEUTIŠÍ. TA VLOČKA JE JEDINEČNÁ. NASLOUCHÁŠ TICHU.
Dnes jsem podepsal výpověď. Obličej teď legračně mlaská, jak se vrásky vyhlazujou. Moc hezky se to poslouchá. Rozhodně líp, než jiný věci, který jsem poslední dobou slyšel. Tělo je pak vždycky takový nemocný, je to podobný tomu, když mám nemocnou hlavu. Nic se nezmění, najednou to jen není krásný. Je hezkej slunečnej den, teplej vítr, a ty máš kocovinu a je ti to úplně ukradený.
Chjuchuchů! Akce Kulový blesk v plném proudu, po kolena brodíme se svými majetečky, rytmus má to swingový! Tančíme si s hrnky kávy v rukou, slova jsou plná plánů. Děcka přišla na nové pískoviště, provrtají ho skrz naskrz a pak počurají, nakonec je stejně najdou dřímat vedle pod stromem. A já s kamerkou v ruce kradu obrázky, kradu úsměvy, kradu vůně z talíře, ještě sklenku whisky – a mají mě za malíře, malíře pokojů: "Pokoj tobě, frajere!"
Někdy se to všechno strhne – samo od sebe. Hodíš si kotvu přes rameno a za tebou zůstane na hladině pěna. Jen si k tomu vybereš písničku. Vždycky se mi líbilo, jak mi vlajou vlasy, když vystrčím hlavu ven.
"Můžete řídit?"
"Asi jo."
Pan plch: "Proč?"
Pan vlk: "Proč ne?"
Ona pak otevřela okno a pokřikovala na ulici:
"Mám řidiče!"
"Kdes' ho našla?"
"U mě na gauči."
Ráno předtím: Na tázavý pohled odpovídám: "Mňau." Za okny vidím Tančící. Tančí ve slunku – tak, jak původně chtěli. Kdybych kohokoli z nich potkal na ulici, nevzpomenu si.
Večer do Vé.
Slunko si nakonec stejně někudy vykoukne. V tomhle kraji není moc písku, do kterýho bys strčil hlavu. Vyhrabeš si díru – a potkáš krtka.
Jen – že ona má takový mandlový oči. Jako by mi bylo sedmnáct, víš?
Někdy je to šrumec, takhle po nocích.
Jeden vytřeští oči – pohled se mu z nich vykutálí ven.
Až se jí jednou stane totéž, budeme spolu hrát kuličky.
Když byl maličkej
kreslil ručičkama
a hlavičkou maloval.
Jednou si přečetl,
že v jsou pouštích lišky.
Taky chtěl bejt takovej.
Té středy udělalo se v metropoli takové horko, že všechno, co ještě nezačalo smrdět, začalo právě smrdět a byl to takový smrad, že by se na to jeden vážně vykašlal. Pročež si vlk oholil podpaží, kvůli tomu málem nestihl expres, prskal, cákal pot na spolucestující a předstáral potutelný úsměv, aby nikdo nepřišel na to, že je nasraný, a nenasral ho ještě více.
"Ty jednou hlavu někde zapomeneš, vrány ti z ní oči vyklovou a mouchy do těch děr naserou!" říkala často soudružka učitelka, když byl vlk v první třídě.
Cesta je prach, a šťěrk, a to je hlína, řekl by Pírko. Tahle vedla, kam měla, to si ovšem pan vlk nemyslel, měl ji totiž za cestu jinou, a tak se zdálo, že vede do pé. Vlk nechtěl do pé, vlk hledal nukleární údolí, protože čekal, že tam bude docela pé. A taky, že byla. Prométheus a paštika z jater, slůně v podchodu kolem cella omotané, psík (ten až později), a tolik, tolik rozmazaných motýlů!
A žužínkovy fajnový gaťata.
A tma tmoucí.
Cestou do Vé.
Vé.
"Nejradši kalim Božkov. Po něm nebleju. A po tom s plachetnicí taky moc ne." říkává žabák.
Žužu potkal holky z Prahy. Jednu položil na stůl a smál se. Ona ne, protože ji pleskl do pupku. Ani Pírko se nesmál, ale přešlo ho to. Fretka byla už dlouho mrtvá, místo oček měla černé korálky. Lezly z ní fretčí chlupy, když začala bubnovat. Některá mrtvá zvířátka mají moc upřímný pohled.
Venku byl den, celý bílý, a ještě nesmrděl. Zato my smrděli. Pročež pan režisér vojížděl sochu, zatímco ostatní se v kašně jen brouzdali. Brzy i pan režisér, protože socha nic nevydrží. V kavárně neměli koblížky, jenom Pírka, a ten už byl opilý a mručel. Jinde měli guláš, ač bylo brzy ráno a pan vlk k němu žužlal ztvrdlý kus chleba, který si vybral jen proto, že byl ze všech (krajíců) největší.
Ještě kávu.
A pak už ne.
známka blogu: 1.33
počet hlasů: 12
